RECENZE: Ty a tvůj kůň jste tým. Dokonale zbytečná staronová Popelka

I když se pomine takřka posvátné zbožnění, jímž se u nás honosí filmová pohádka Tři oříšky pro Popelku, její norská předělávka Tři přání pro Popelku nemá jediný pádný důvod k existenci.

Tedy jeden by se pro advokáty vánoční novinky českých kin našel: totiž krajina, která v severské kopii Vorlíčkovy pohádky hraje lépe než všichni herci dohromady. Vysoké hory, bílá pustina, ledové rokle, průzračná voda – jenže turistický průvodce přírodními krásami sotva stačí jako argument pro remake.

Tím spíše, že všechno ostatní je ve srovnání s originálem stejné, případně stejné a horší: sova, kůň, skanzenová usedlost, v níž osiřelá hrdinka posluhuje maceše a její dceři. 

Podobnost ovšem končí u typologie postav: zpěvačka Astrid S. v titulní roli působí tuctově a lehce protřele, dívčí pel se pod umouněnými tvářemi nenajde ani náhodou.

Její nevlastní sestra zase vypadá docela pohledně a scénář v ní najde i dobré jádro, když matku okřikne „Laskavě sklapni!“, tudíž si vyslouží též nápadníka, třebaže má za sebou pšoukací trapas na plese jako daň za luštěninovou dietu. 

Což je zhola bezúčelný přídavek, podobně jako tolik přetřásaný, krotce naznačený homosexuální motiv dvou princových druhů nebo barva pleti králova ceremoniáře: nemají pro vývoj děje žádný smysl ani opodstatnění, znamenají jenom razítko moderní korektnosti.

Polibek mužů by už v roce 2021 neměl budit kontroverze, říká nová Popelka

Že paní statku vystupuje jako vytříbená aristokratka a kvůli bálu pozve z města „nejlepšího stylistu“, pak už stojí zcela mimo poetiku i dobové kulisy příběhu. 

Na jedné straně premiérový film až otrocky věrně zachovává záběry i starosvětské prvky, kuši či kočáry, na straně druhé však Popelce vkládá do úst doslovné poučky typu „Ty a kůň jste tým“ nebo „Les patří jenom zvířatům“, které princ poslušně papouškuje. Jako by tušil, že ve finále bude potřebovat nejen dívčiny rady, nýbrž i její silné svaly.

Tři přání pro Popelku

40 %

Režie Cecilie A. Mosli, hrají Astrid S, Cengiz Al, Ellen Dorrit Petersen, Nasrin Khusrawi, Sjur Vatne Brean

Kinobox: 54 %

IMDb: 5.7

Feministická vlna komiksových amazonek z rodu Wonder Woman propůjčuje staronové Popelce i trikovou stránku, jenže digitální hrátky s polární září či otvíráním oříšků se soustřeďují více na (levný) efekt než na přirozené kouzlo. Mimochodem způsob, jímž scénář nahradí obsah třetího oříšku, respektive zde žaludu, patří do deklarace rovnoprávnosti.

Především však norská verze poztrácela smích – a nejen kvůli útlé, dříve robustní Droběně. Až nastavované finále se dopustí humoru bezděčného, když na princovo „Vezmeš si mě?“ odpoví dívka tupou otázkou „Za muže?“

Pojetí nové Popelky možná někoho zarazí, ale bude se líbit, míní Stránský

Zkrátka jakkoli se Vorlíčkovy Tři oříšky leckdy přeceňují, jejich půvab i filmařská bravura bijí ve srovnání s předělávkou do očí. Kdyby šlo jen o další z mnoha volných variaci na klasickou pohádku, doklopýtala by Tři přání pro Popelku až k unylému průměru; pokud se však odvolávají jmenovitě na českou klasiku, padají v hodnocení ještě níž.

Obecně pak potvrzují, že pokud člověk něco miluje, nemá to měnit – natož s chabou obhajobou, že přece nová generace diváků potřebuje jiný typ podívané. Norská Popelka však není natolik jiná, pouze dokonale zbytečná.