Její představitelka zpěvačka Astrid S je starší, než byla tehdy Libuše Šafránková, nemá její jiskru, čistotu ani jedinečný uličnický půvab. Zato ji scénář nutí k doslovnostem, počínaje ekologickými projevy, které princ papouškuje, a konče knírkem při proměně v čarostřelce.
Nevlastní sestra Dora místy působí skoro pohledněji než sama Popelka, navíc se polepší, takže nakonec rovněž jistého štěstí dojde, přestože při tanci trpí názornou plynatostí kvůli luštěninové dietě.
Navíc při přípravě na ples jí matka povolá na pomoc „nejlepšího stylistu v zemi“, což je figurka jednak nesmyslná, jednak naprosto nepotřebná. A co se týče Droběny, jež se prince zmocní, v norské verzi má spíše pod váhu.
Korektnosti se vedle vztahu dvou princových druhů a původu dvorního ceremoniáře dostojí zejména v nastavovaném finále, kdy se Popelka promění ve fyzicky zdatnou akční hrdinku.
Ale jinak se modernizovaná verze nemůže vyloženě nelíbit, protože se točila takřka přes kopírák. To nejlepší, co k ní Norsko přidalo, je krajina horských štítů, průzračných jezer a ledových strží tam, kde se původní postavy plácaly v bahnité kaluži.
Jenže rozhodně to tenkrát byla větší legrace. Protože i magická polární záře, pokud se opakuje tak často jako ve Třech přáních pro Popelku, ztratí své kouzlo, o překombinovaném čarování s obsahem oříšků nemluvě. A což teprv až se z třetí skořápky vyloupne něco úplně jiného než svatební šaty.
