Pouhý týden po premiéře současného uprchlického dramatu Hranice jako by se některé jeho výjevy vracely v jiných, tentokrát historických variacích. Znovu se aktéři probíjejí za mizivou nadějí mrazivým nočním lesem plným zrádných bažin, znovu se hladoví a zkrvavení ocitají v krajních situacích proti ozbrojené přesile, znovu thrillerovou náladu navozuje vysoce profesionální, nešizené filmařské řemeslo.
Přesto Bratři zosobňují naprostý protiklad Hranice. Zatímco Agnieszka Hollandová z osudů nelegálních běženců na bělorusko-polském pomezí těží citové vydírání až bezostyšně, aniž by jakkoli zakrývala tendenční sklony, Tomáš Mašín se v Bratrech naopak vyhýbá osobním postojům tak důsledně (bezmála úzkostlivě), že divácký účinek filmu paradoxně ochuzuje právě o přirozené emoce.