RECENZE: Z Pražských orgií zůstal strach, jinak ukazují laciné šablony

Režisérka a scenáristka Irena Pavlásková získala od věhlasného amerického literáta Philipa Rotha práva na zfilmování Pražských orgií před šesti lety. Nyní snímek vstupuje do kin; rok po spisovatelově smrti.

Škoda, že se Roth premiéry nedožil, bylo by zajímavé slyšet jeho reakce diváka, autora a současně přímého účastníka popisovaných událostí.

Neboť nositel Pulitzerovy ceny, podle jehož předloh už vznikly filmy Lidská skvrna nebo Americká idyla, v 70. letech do Československa opravdu jezdil, pomáhal zdejším zakázaným umělcům, než ho komunistické úřady vyhostily, a své zážitky vtělil (nejen) do Pražských orgií z roku 1985.

Ovšem napsal je pro západní svět a v osobní vypravěčské ich-formě, což pro převod na plátno představuje vždycky kameny úrazu.

Naštěstí kromě dabované verze je v kinech na výběr i titulková, kde Rothovo alter ego v podání kanadského rodáka Jonase Chernicka hovoří svou přirozenou mateřštinou a tuzemské postavy od emigrantů přes disidenty po příslušníky policie mluví podle potřeby buď česky, nebo angličtinou s přízvukem. 

Jazykovou výbavu a k tomu příjemnou dávku sarkastického nadhledu má Pavel Kříž coby hrdinův průvodce totalitní džunglí a jako živelná provokatérka Olga se uplatnila ruská herečka Ksenia Rappaportová, která už také získala zkušenost z mezinárodních produkcí.

Potud Pražské orgie fungují, dokonce dráždivá hra mezi teatrálně dekadentní rebelkou a kultivovaným, nikoli však škrobeným hostem vede k paradoxu, že nejsilnější okamžiky Pražských orgií poskytuje tandem zahraničních herců.

Ovšem než je americký spisovatel zasvěcen do reality shrnuté výrokem, že „od ruské invaze jsou nejlepší mejdany v Praze, protože čím méně svobody, tím více se souloží“, musí divák přestát dlouhý prolog v New Yorku včetně dobových feministek, vysvětlivek o hrdinově pomoci disentu a setkání s českým párem, s nímž vede Američan hluboce literární debaty, než vyslechne prosbu, aby z Prahy propašoval jisté staré rukopisy.

Zdržují také zpětně inscenované situace, navíc výklady, kolik intelektuálů se za normalizace ocitlo v kotelnách, opět činí z Pražských orgií svědectví spíše na vývoz než pro domácí trh. Titulní orgie groteskní bohémy ve vyhlášené vile pak navzdory četné nahotě působí strojeně, připomínají spíše okázalé panoptikum hříchu než spontánní přehlídku rozkoše. Hostův zdvořilý údiv dostane osobnější náboj teprve s nástupem Olgy, která jej fascinuje, zajímá, ale i děsí a znejistí. Ztrácí přehled, co je ještě smyslné popichování a co už tichá hrozba.

Ovšem kdykoli film opustí ústřední dvojici, rafinovanost mizí. Počínaje opatrným setkáním s dvojicí disidentů v pivnici a konče chlípnými policisty šmírujícími cizí sex za oknem snímek padá do laciných šablon. Bohužel se také snaží pojmenovat celou galerku bizarních postav, i když je jasné, že vynechat některé historky by bylo škoda – třeba tu o natolik špatném spisovateli ve službách StB, že raporty za něj píše sám na sebe sledovaný kolega.

Pražské orgie

50 %

Česko, 2019, 112 min

Režie: Irena Pavlásková

Předloha: Philip Roth (kniha)

Scénář: Irena Pavlásková

Hrají: Jonas Chernick, Ksenia Rappaport, Pavel Kříž, Klára Issová, Jiří Havelka, Miroslav Táborský, Martin Stránský, Jan Hrušínský, Petr Vondráček, Markéta Galuszková, David Šír, Evženie Pfeifferová

Kinobox: 29 %

IMDb: 4.9

Vnější znaky doby kreslí film polopaticky: fronty před obchodem, karikatury tajných na každém rohu, důležití papaláši v limuzínách. Nicméně to podstatné z něj přece jen dýchá: strach, který mnozí ještě dobře pamatují a probouzejí se s ním z nočních můr, strach, před nímž neuchrání ani americký pas. Je až s podivem, jak Chernick vystihl plíživou paranoiu, kdy začíná ztrácet půdu pod nohama a kdy si autor při nuceném odletu přes Ženevu zapsal památné „Swissair, nejkrásnější slovo v angličtině“.

Dotyčný povzdech úlevy z plátna nezazní, ale jiné osobní postřehy snímek cituje a části dialogů přebírá doslova. Ponechává i stud „naivního idealistického amerického hrdiny“, jak hostovi Olga vpálí do tváře, a tím sám sebe šikovně obhajuje.

Protože cokoli se českému publiku může zdát zjednodušené, nebo naopak přepjaté, může vytýkat právě a pouze Rothovi. Jde výhradně o jeho pohled na naši totalitní dobu, z níž navíc viděl pouhou výseč. Ale číst se dají Pražské orgie pořád.