Roku 1978 absolvoval pražskou FAMU a současně v sarajevské televizi zakázali jeho prvotinu Nevěsty přicházejí – pro „nepovolený sex“ čili incest. Po balkánské válce už se do svého rodiště nevrátil. „Sarajevo je magické místo, ale vůbec ne multikulturní město. Vyhnali odtud sto padesát tisíc Srbů – a místo nich přišli kupci ze Saúdské Arábie,“ vysvětluje Kusturica, proč o Sarajevu nadále tvrdí – Už nikdy.
Totéž říká o Hollywoodu: „Stala se z něj pouhá mašinerie na výrobu stupidit. Když děláte filmy jako zábavu, ve výsledku nestojí za nic. Pro mě je film dřina, do které musím investovat, kdežto muzika je zábava, která se mi navíc vyplácí,“ objasnil dlouhou pauzu, kdy se věnoval hudbě, zejména i u nás známé kapele No Smoking Orchestra.
Se smíchem odmítl, že by obsadil Moniku Belluci, aby si splnil dávný sen všech dospívajících chlapců, vyvrátil i mýtus, že se seznámili ve výtahu. „Sám už dávno mladý nejsem a nejhorší, co jsem mohl udělat, bylo obsadit sám sebe,“ zmiňuje film Na mléčné dráze, který do kin přijde v květnu. „Bohužel uvidíte dvouhodinovou verzi, kdežto ta původní je o dvacet minut delší a daleko lepší,“ líčí stále plynnou češtinou.
„Za dob mých studií na FAMU se v kavárně Slavia mluvilo srbsky, ale já chodil do vinárny Orlík, kde vládla čeština. Taky jsem četl Vančuru a Hrabala, to byl dobrý jazykový trénink. Ovšem to, co jsem se naučil od Otakara Vávry, Jiřího Menzela či Miloše Formana, tedy kombinaci filmu autorského a komerčního, už neexistuje,“ stěžuje si Kusturica na současný stav filmového průmyslu.
Má tři Zlaté palmy z Cannes – za Underground, Dům k pověšení a za Otce na služební cestě, který byl nominovaný také na Oscara. Snímek s Johnnym Deppem nazvaný Arizona Dream mu vynesl Stříbrného medvěda z Berlinale. Premiérový příběh Na mléčné dráze, kde se jeho podivínský hrdina vozící na oslu mléko skrze frontovou linii zamiluje do italské „prodané nevěsty“, zahájil svou dráhu na festivalu v Benátkách. A příští film hodlá Kusturica natočit v Číně: „Byl jsem tam už třikrát a cítím se tam dobře.“
Rovnou z Číny také dorazil na Febiofest. „Když vidím, jaké osobnosti už zdejší cenu za přínos světové kinematografii dostaly, říkám si - jsem tu v dobré společnosti,“ míní režisér. Zjevně do ní patří, neboť zapáleně prohlašuje: „Pro mě je film vždycky boj či válka, své filmy beru vážněji než svůj vlastní život. Chci, aby z nich bylo znát, že jsou opravdu moje. Je to svým způsobem tak trochu sebevražedné: sice vidím světlo na konci tunelu, ale taky vidím vlak, který se odtamtud na mě řítí,“ popsal Emir Kusturica.
Ještě před Kusturicou převzali letošní čestnou trofej Febiofestu nazvanou Kristián herec Jan Tříska, režisér Abel Ferrara a kameraman Peter Suschitzky. Po slavnostním zakončení pražského prologu se putovní festival vydá s výběrem programu do krajů.
