Naštěstí s průvodcem pořadu Sašou Michailidisem mohou tvůrci hovořit jako se zasvěceným partnerem, takže odpadají školácké vysvětlivky a jde se přímo k podstatě disciplíny tak, jak ji pojmenují nejúspěšnější umělci.
Podle Michaely Pavlátové „svoboda v animaci je úžasná, i erotika tady jde“, jen se musí brát v úvahu metráž: „Krátký animovaný film má totiž úplně jinou rychlost, u celovečerního snímku by za pět minut diváka docela vysílila.“
Mladší generaci zastupují Anna Podskalská a Matěj Podskalský, jejichž Rudé boty dokazují, že „pohádky nejsou pouze pro děti, mohou být i dost brutální“. A klasik Pavel Koutský srovnávající animaci s herectvím potvrzuje, že „když to není v hlavě, ruce nevědí, co dělat“.
Ovšem metoda, kdy se promluvy střídají se záběry z jednotlivých filmů, jednak začne brzy nudit, jednak vůbec neodpovídá bezmezné tvůrčí fantazii, kterou říše animace zosobňuje. Na rozdíl od ní chybí Kabošově dokumentu nápad, důvtip, překvapení, tajemství a jedinečnost.
Navíc se těká v tématech. Opakuje se specifikum malby na sklo, kdy se „vše smaže, vyhodí do koše, nic nezbude“, opakuje se, že díky studentům kdysi slavná značka české animované školy znovu ožívá, do dílů věnovaných různým technikám náhle vstoupí v čistě obecné zmínce festival Anifilm.
Kroky a skoky české animaceScénář a režie Michael Kaboš |
Divák sice najde záchytné body v podobě známých titulů ČT včetně Mlsných medvědích příběhů a vzdělávacího Kosmixu nebo v praktických lekcích s Michailidisem, jenž si v ploškové animaci zkusí tradiční výrobu dvanácti záběrů na jednu vteřinu filmu i její rychlejší verzi na počítači.
V následujících epizodách se pak od klasických loutek přes 3D posune až k atraktivním videohrám. Ale ani moderní technologie nic nemění na tom, že umolousaný dokumentární tvar stojí v protikladu k dobrodružství oživlých obrázků, jejichž kouzlo vzdor oslavnému tónu umrtvuje.
