Diváckou udičku může přihodit i provokativní požitkářství téhle partičky králových chráněnců včetně kradmo naznačených prvků homosexuality. Ženské postavy spíše postávají v pozadí. Jenže na rozdíl od jedinečného snímku Farinelli, který stejnému režisérovi vynesl světové pocty, má jeho nový film hrdinů až moc a emocí málo. S kým má divák soucítit? S plavým králem (přitažlivý Benoit Maginel), tmavým Lullym (ohnivý Boris Terral) nebo s rychle chátrajícím Molierem, který má z těch tří sice nejméně ztepilého sex-appealu, zato však díky projevu Tchékyho Karya - třeba ve scéně umírání na jevišti - herecky kraluje?
Král tančí, divák se zájmem, avšak z dálky přihlíží. Tentokrát totiž režisér Corbiau vede vyprávění akademičtěji než ve Farinellim a obraz doby, jenž sliboval bohatou fresku, zužuje na střety zjednodušených, často opakovaných symbolů. Mládí se sráží se stářím, zářivá hýřivost s temnou církví, fraška s pokryteckou vážností, umění s mocí, rozum s citem. To vše se děje především na půdě dialogů, jazykově květnatých a upovídaných. Choreograficky je to však výpravně velkorysá podívaná, obřadně efektní a záměrně teatrální - i dobový balet znázorňuje jako prazvláštní rituál, spíše bojový tanec založený na výrazu a gestu.
Historicky a esteticky Corbiauův film zaujme, máte chuť běžet do knihovny a přečíst si něco víc o zrodu francouzské opery či výstavbě Versailles. Ale emotivní sílu vyprodali tvůrci hned v úvodní scéně příběhu vyprávěného pak zpětně - tedy při výjevu, kdy stárnoucí, zavržený Lully propadá zběsilosti při pohledu na prázdné křeslo v hledišti. Král na jeho představení nepřišel a nikdy už nepřijde. Přízeň mocných se mění jako móda.
 Benoit Magimel ve filmu Král tančí. |
 Král tančí |
 Král tančí |
 Král tančí |
 Král tančí |
 Král tančí |
 Král tančí |
