Král Slunce tančí, divák jen přihlíží

Historické drama o hudbě na dvoře Ludvíka XIV. - to není zrovna lákadlo pro masového diváka 21. století. Ale francouzský film Král tančí se dá vnímat i velmi moderně. Řečeno dnešním slovníkem názorně ukazuje, kterak se vytvářel mediální obraz krále Slunce a jaké měl hlavní imagemakery. To už zní zajímavěji, podobně jako vždy znovu vděčný motiv generační rebelie, tady spojující mladičkého panovníka s dotyčnými spolutvůrci jeho pověsti, s hudebníkem a baletním mistrem Lullym i s mistrem frašky, dramatikem Molierem.

Diváckou udičku může přihodit i provokativní požitkářství téhle partičky králových chráněnců včetně kradmo naznačených prvků homosexuality. Ženské postavy spíše postávají v pozadí. Jenže na rozdíl od jedinečného snímku Farinelli, který stejnému režisérovi vynesl světové pocty, má jeho nový film hrdinů až moc a emocí málo. S kým má divák soucítit? S plavým králem (přitažlivý Benoit Maginel), tmavým Lullym (ohnivý Boris Terral) nebo s rychle chátrajícím Molierem, který má z těch tří sice nejméně ztepilého sex-appealu, zato však díky projevu Tchékyho Karya - třeba ve scéně umírání na jevišti - herecky kraluje?

Král tančí, divák se zájmem, avšak z dálky přihlíží. Tentokrát totiž režisér Corbiau vede vyprávění akademičtěji než ve Farinellim a obraz doby, jenž sliboval bohatou fresku, zužuje na střety zjednodušených, často opakovaných symbolů. Mládí se sráží se stářím, zářivá hýřivost s temnou církví, fraška s pokryteckou vážností, umění s mocí, rozum s citem. To vše se děje především na půdě dialogů, jazykově květnatých a upovídaných. Choreograficky je to však výpravně velkorysá podívaná, obřadně efektní a záměrně teatrální - i dobový balet znázorňuje jako prazvláštní rituál, spíše bojový tanec založený na výrazu a gestu.

Historicky a esteticky Corbiauův film zaujme, máte chuť běžet do knihovny a přečíst si něco víc o zrodu francouzské opery či výstavbě Versailles. Ale emotivní sílu vyprodali tvůrci hned v úvodní scéně příběhu vyprávěného pak zpětně - tedy při výjevu, kdy stárnoucí, zavržený Lully propadá zběsilosti při pohledu na prázdné křeslo v hledišti. Král na jeho představení nepřišel a nikdy už nepřijde. Přízeň mocných se mění jako móda.

Benoit Magimel ve filmu Král tančí.

Král tančí

Král tančí

Král tančí

Král tančí

Král tančí

Král tančí

,