Že si mnozí lidé obrazovku veřejné služby vykládají jako pospolitě veřejný, tudíž i svůj vlastní majetek, o němž by měli spolurozhodovat, už dávno nepřekvapuje. Národ ví, co by ČT měla vysílat – přece všechno – a kolik by za ni měl platit – přece nic.
Přesto udivuje, kolik vášní vzbudí pouhá volba jejího ředitele. Tedy manažera, zopakujme si, který chodí na kobereček k Radě ČT, jež ho vybrala, i k poslancům, kteří zase vybrali dotyčné radní, člověka svázaného zněním zákona o ČT i zákony nepsanými. Třeba paradoxem, že sledovaností se sice nemá vůbec zabývat, ale zároveň nezaškodí ji zvyšovat.
Dopisová metoda odkazuje k jiným časům, spiklenecké teorie bují v éře internetu, ale obojí je chráněno jednak právem na názor jedince, jednak realitou.