V dokumentu Hoteliér si Abrhám zahrál pod režisérským vedením syna Josefa se svými kolegy z Činoherního klubu.
"Byla to jedna z nejobtížnějších premiér v mém životě. Mnohem těžší než při jiných filmech," zhodnotil Abrhám, který se narodil ve Zlíně a až do svých osmnácti let žil v Kunovicích.
Josef AbrhámNarodil se 14. prosince 1939 ve Zlíně, dětství prožil na Slovácku. Je manželem herečky Libuše Šafránkové, jejich syn Josef nyní natočil dokument Hoteliér o Činoherním klubu. První angažmá získal v pražském Divadle Čs. armády, 1965-1992 působil v Činoherním klubu, nyní je na volné noze. Abrhámově rodině patřila cihelna v Kunovicích. Jeho dědeček Josef z malé krachující cihelny vybudoval prosperující podnik, ze zdejších cihel se stavěly i známé baťovské domky ve Zlíně. Po roce 1948 cihelnu znárodnili komunisté, v roce 1993 ji znovu převzal Josef Abrhám se svými společníky, v roce 2002 ji však musel zavřít. |
Za svou hereckou kariéru už jste zažil mnoho premiér. Ale tato byla zřejmě výjimečná. Jak jste ji prožíval?
Pro mě osobně to bylo velmi vzrušující. Věděl jsem, že tento film není běžný, točil ho můj syn, a navíc jde hodně o pohled na soukromí několika osobností včetně mě. Mohlo to dopadnout všelijak.
Ale pokud z ohlasů vím, diváci byli nadšení.
Ano, naštěstí to vzali. Měl jsem z toho v pondělí velmi silný zážitek. Protože my v tom dokumentu nejsme za herce. Nebo jsme, ale jen tak napůl. Je to vlastně vhled do našeho soukromého života. Lidé zjistí, jaký máme slovník, jak se spolu hádáme. Je to vlastně bezcenzurní film a v tom je i jeho bohatost.
Jaké to bylo, když vás jako režisér vedl váš syn?
Byla to zvláštní situace. Já už toho mám hodně za sebou, to vidění věcí mi nebylo jedno, navíc jsem takový šťoura, takže jsem do toho mluvil. Ale dopadlo to překvapivě. Já jsem posera, ale Josef je kurážný a vytrvalý. Držel jsem mu palce a musím mu složit velký kompliment. Takový mimořádný film se nemusí vždycky povést. Ještě nevíme, jak to přijme veřejnost.
Myslíte, že jinak než lidé na filmové škole?
Toto publikum je trochu jiné. Přišel za mnou třeba dokumentarista Dušan Hanák, kterého si vážím a který o filmu mluvil velmi krásně. Na to jsem moc pyšný. Nebo ještě večer mi telefonovala paní z Kunovic a také ho hodnotila nádherně.
Tvůrci o dokumentu Hoteliér Záchranný kruh pro Pavla Landovského. Takový záměr měli jeho přátelé a kolegové, když se pustili do příprav projektu, z něhož vznikl netradiční dokumentární film Hoteliér. Více o filmu čtěte zde. |
Pochvala z rodného města vás musela obzvlášť potěšit.
Strávil jsem tady osmnáct let svého života. Narodil jsem se ve zlínské porodnici, tehdy se jí říkalo Baťovka, tady jsem hrál tenis, do Reduty jsem chodil do kina, lyžoval jsem na Lopeníku, chodil na Velehrad, na hrad Buchlov, ke Svatému Antonínkovi, na Javořinu. Byla to doba velmi intenzivní v dobrém i ve zlém smyslu slova.
Jak to myslíte?
Zažil jsem tady padesátá léta, ta byla hanebná. Všichni jsme žili dva životy. Ve věznici se děly hrozné věci a my jsme o nich věděli, ale navenek jsme mlčeli. Měl jsem zakázané studium. Ale dnes to beru jako takové otužování. A díky tomu i díky pudu sebezáchovy jsem to špatné opustil a tu dobu už mám takovou růžovou.
Zasáhl vás i ten všudypřítomný folklor?
Jistě. Uměl jsem cifrovat, chodil jsem do tanečních, ve Zlíně jsem soutěžil se slováckými písničkami. Bylo to nádherné dětství. Dokonce mám v muzeu svou sochu.
Opravdu? Jakou?
Když jsem byl malý, hrozně rád a pořád jsem si pískal. Nevím ani proč. Tak si mě vyhlédl jeden místní skvělý sochař, že podle mě udělá sochu. Rodiče mě k němu vždycky vyhnali, já jsem přišel, on řekl, pískej, tak jsem písknul a chtěl jsem jít. Ale jemu to pochopitelně nestačilo, tak jsem musel pískat pořád dokola.
Kolik vám bylo?
Sedm let. A od té doby je tady ve Slováckém muzeu socha pískajícího chlapečka, a to jsem já. Pískám si pořád.
