Hamižná rodinka Hladových by u České obchodní inspekce věru neprošla. Pro zákazníky mají slaninu, kterou už ochutnaly myši, nahnilou zeleninu, tvrdý chléb, zkažená vejce – a hygienická kontrola by v hojně komentovaném zápachu omdlévala nejen při pohledu na špinavé stoly.
Vcelku chudá zápletka se vesměs točila kolem plotny, ale jídlo na obrazovce se vždycky zavděčí. Navíc protipól hospodských, rybářova dcera, která i z mála rozdávala chudým, sice vařila skvěle, ovšem jen polévku, na niž se stály fronty jako na primátorskou pro bezdomovce.
Při vší úspornosti je na pohádkách pro neslyšící sympatické, že se nenutí do vánočních symbolů ani královské okázalosti. Jistý naivismus má větší kouzlo než trikové čarování a na slyšících dětech si člověk znovu ověří, že výrazná gesta znakové řeči nevnímají, berou je jako přirozenou normu.
V neposlední řadě pak i jejich rodiče musí ocenit, jak se na projev neškolených neslyšících herců nasazuje profesionální dabing. Paradoxně zní nakonec mnohdy lépe než v nákladných pohádkových koprodukcích.
