Ze své podstaty totiž vyprávění ve znakovém jazyce vyžaduje zdánlivé přehrávání, důkladnost gest, názornost mimiky, což se může jevit jako ochotnické, ale předškolákům odchovaným groteskami připadne docela přirozené.
Dospělí si spíše povšimnou, že líní a nešikovní loupežníci sice skučí hlady, ale přitom vypadají blahobytně, ne-li přímo vypaseně, přestože je generálsky rázná šéfka prohání.
Loupežnická baladaČR, 2020, 38 min. Režie: Alena Derzsiová |
Díky dané stylizaci neruší ani koloběžka, ani umělé houby, bohužel však v rámci nízkonákladového projektu se barvitá minulost velitelky lapků i osud její dcerky jenom odvypráví ústy houbaře.
Tak trochu se hraje Lotrando v sukních - hodným rozdává, na zlého lichváře chystá past - dokonce podobně jako v Lotrandovi a Zubejdě si tu zahraje přívěsek, který matku s dítětem znovu svede dohromady.
 |
RECENZE: Vánoční pohádky plnily společenskou objednávku silných žen |
Zkrátka je to pohádka úsporná, více konverzační než situační, jediné akční přepadení vyhlíží neobratně a nulový stesk hodného syna po otci, jakkoli zlotřilém, zavání až nepohádkovou otrlostí.
Nicméně tvar podmíněný zadáním opět nepostrádá jisté naivistické kouzlo a kupodivu v Loupežnické baladě nakonec leckdy působí přepjatěji „dabing“ školených herců než výraz jejich neslyšících kolegů.
