Tu si jistě položil i režisér Ladislav Smoljak, jenž se před premiérou ve Státní opeře rovnou přiznal, že si s dílem příliš nevěděl rady a inspirace se dostavila teprve po setkání s výtvarníkem Petrem Niklem. Jeho scénické řešení vychází z průsvitné tkaniny, na níž se v kombinaci se světlem zrcadlí vodní hladina a vytváří magické obrazce. Další zajímavostí je maličký betlém, poháněný horkým vzduchem ze svíček, umístěný dole v přízemí před první řadou. Jenže: tato hračka je sice půvabná, ale dál než ze čtvrté či páté řady rozlehlého hlediště nezahlédnutelná (na balkonech už by asi bylo nutné mít dalekohled nebo o přestávce běžet dolů). Bílá holubička, jež se při posledních taktech na lanku "vznese" kamsi k lustru, je jedním z mála nápadů, které inscenaci přizdobily.
Základní koncepce, již Smoljak s Niklem zvolili, byla evokace chrámového provedení. Tomu odpovídá sošný postoj sboru, sólisté přicházejí své výstupy zazpívat a zase odejdou. Oblečeni však nejsou v civilu, nýbrž téměř v jednotných bílých řízách. Mezi některými čísly kážou postupně (ne moc záživně - aspoň pro ateistu) tři kněží, usazeni v jedné z lóží. Orchestr sedí výš než obvykle, ale nikoli zcela na úrovni jeviště. Je to sice všechno důstojné, rozžaté svíčky a betlém se postarají o sváteční atmosféru, ale zároveň je to cesta nejmenšího odporu a jakési couvnutí předem (anebo úlek před "vážností" operního domu a mše jakožto žánru?). Když už se Rybova mše hraje v klasickém divadle, bylo by asi namístě očekávat nikoli "kostelní" provedení, ale právě naopak: koncepci, která se přiblíží třeba i k naivnímu, ale přece jen skutečnému divadlu, kde liturgická rovina bude přítomna jen v pozadí, ale zato budou jiskřit nápady, bude se hrát.
K zásluze dirigenta Jiřího Kotouče jistě patří, že se vrátil k původnímu znění, ale se souhrou to úplně v pořádku nebylo. Pěvecké party byly obsazeny sopranistkou Jitkou Svobodovou, tenoristou Tomášem Černým, altistkou Lenkou Šmídovou a basistou Alešem Hendrychem. Ryba na sólisty neklade přílišné nároky (naštěstí), ale přesto: ostrost a pronikavost sopranistčina hlasu by byla omluvitelná v amatérské produkci někde na kůru, nikoli ve Státní opeře.
Základní koncepce, již Smoljak s Niklem zvolili, byla evokace chrámového provedení. Tomu odpovídá sošný postoj sboru, sólisté přicházejí své výstupy zazpívat a zase odejdou. Oblečeni však nejsou v civilu, nýbrž téměř v jednotných bílých řízách. Mezi některými čísly kážou postupně (ne moc záživně - aspoň pro ateistu) tři kněží, usazeni v jedné z lóží. Orchestr sedí výš než obvykle, ale nikoli zcela na úrovni jeviště. Je to sice všechno důstojné, rozžaté svíčky a betlém se postarají o sváteční atmosféru, ale zároveň je to cesta nejmenšího odporu a jakési couvnutí předem (anebo úlek před "vážností" operního domu a mše jakožto žánru?). Když už se Rybova mše hraje v klasickém divadle, bylo by asi namístě očekávat nikoli "kostelní" provedení, ale právě naopak: koncepci, která se přiblíží třeba i k naivnímu, ale přece jen skutečnému divadlu, kde liturgická rovina bude přítomna jen v pozadí, ale zato budou jiskřit nápady, bude se hrát.
K zásluze dirigenta Jiřího Kotouče jistě patří, že se vrátil k původnímu znění, ale se souhrou to úplně v pořádku nebylo. Pěvecké party byly obsazeny sopranistkou Jitkou Svobodovou, tenoristou Tomášem Černým, altistkou Lenkou Šmídovou a basistou Alešem Hendrychem. Ryba na sólisty neklade přílišné nároky (naštěstí), ale přesto: ostrost a pronikavost sopranistčina hlasu by byla omluvitelná v amatérské produkci někde na kůru, nikoli ve Státní opeře.
|
Jakub Jan Ryba: Česká mše vánoční | |
| dirigent | Jiří Kotouč |
| režie | Ladislav Smoljak |
| scéna a kostýmy | Petr Nikl |
|
Premiéra 6. prosince | |
