RECENZE: Růžový kavalír ve Státní opeře cestuje časem. Až moc názorně

Před sto lety dirigoval skladatel Richard Strauss v Praze svého Růžového kavalíra. Národní divadlo připravilo novou inscenaci této opery, ale stvořit událost se mu nepodařilo.

Strauss byl v Praze začátkem 20. století několikrát, v červnu 1922 řídil v Novém německém divadle, v němž dnes sídlí Státní opera, mimo jiné i Růžového kavalíra. Ten je jakousi hudebně oslnivou a divadelně vtipnou fantazií, odehrávající se ve Vídni v době Marie Terezie, ovšem vyjádřenou hudbou z počátku 20. století.

Jsou tu i působivé lidské portréty – vznešená choť polního maršála čili Maršálka, jenž přemítá o ubíhajícím času, její mladičký milenec Oktavián, či hrubiánský baron Ochs ucházející se o měšťanskou dcerku Sophii, respektive o její věno.

Uvést tedy operu právě letos je správné, ale tím výčet kladů v podstatě končí. To, co s orchestrem Státní opery předvedl při premiéře dirigent a jinak hudební ředitel Dortmundské opery Gabriel Feltz, bylo velmi špatné. Místo preciznosti, švihu, lehkosti a šarmu člověk vnímal zvukovou hrubost bez odstínů, nedostatečnou sehranost a chyby. A jakousi celkovou topornost, s níž se orchestr toto jistěže komplikované dílo pokoušel hrát.

Výkon orchestru se teoreticky dá časem zlepšovat, jiná věc je inscenace. Když už se uvažuje o Růžovém kavalírovi v roce výročí legendární Straussovy návštěvy, nemělo by vedení Opery Národního divadla iniciovat zbrusu novou inscenaci přímo pro budovu Státní opery?

Richard Strauss: Růžový kavalír

50 %

Dirigent: Gabriel Feltz

Režie: Andreas Homoki

Národní divadlo ve Státní opeře, premiéra 24. listopadu 2022

Místo toho se rozhodlo uvést produkci Komické opery v Berlíně z roku 2006. Snad kdyby se opravdu zapsala do dějin... Ale tak tomu není. Režisér Andreas Homoki začíná děj v rokokovém prostředí, druhé dějství přesune kamsi do dvacátých a třicátých let 20. století, ve třetím dokonce duní děla.

Pouze postavy Ochse a Maršálky zůstávají v dobových kostýmech, ačkoli Maršálka se na úplný konec krinolíny i paruky zbaví a utíká pryč. Asi do moderní doby, v níž by nemusela z kláštera rovnou do manželství. Jenže z režisérovy koncepce takové vyústění nevyplývá, jsou to útržky, jež nedávají valný smysl.

Jistě, světová premiéra Straussovy asi nejslavnější opery se konala pár let před vypuknutím první světové války, takže dílo může být chápáno jako melancholické, idealizované ohlédnutí za světem, jejž válka definitivně pohřbila. Ovšem režisér předkládá cestu časem na „první dobrou“, s fádní názorností a bez fantazie.

Pár vděčných scének stavících na situační komice se v inscenaci najde, ale celkový dojem moc nepozvednou. Mimochodem téma války se do Růžového kavalíra pokusil vnést – také se sporným výsledkem – i Robert Carsen, jehož práci mohli i naši diváci před pár lety vidět v kinopřenosu z Metropolitní opery. Zkrátka vměstnat do starých oper nové příběhy je ošidné.

Marné čekání

Pokud se (z 11. řady) dali za lomozícím orchestrem zaslechnout zpěváci, tak jediný výkon, který lze označit aspoň za dobrý, předvedla islandská mezzosopranistka Arnheidur Eiríksdóttir v roli Oktaviána. Dala se postřehnout barva hlasu a snaha part přednášet, také herecky působila živě a přirozeně, a to i v převleku „na druhou“, neboli z „mladíka“, přistiženého v Maršálčině ložnici, do „role“ její komorné.

Soprán Petry Alvarez Šimkové v roli Maršálky zněl řídce, nezaujal ani zvukem, ani barvou, ani deklamací, v nižší poloze pěvkyně jen nezřetelně a slabounce mluvila či spíše šeptala. Finský basista Timo Riihonen v roli Ochse sice zpíval docela zvučně, ale slova se nedala rozeznat. Přitom vtip této opery je mimo jiné založen na různých podobách němčiny, „vybrané“ i „nízké“. Tyto jemnosti přirozeně vychutnává hlavně rodilý mluvčí, ale skutečně špičkovou, srozumitelnou deklamaci může rozpoznat a ocenit i našinec.

Menší lyrický hlas sopranistky Very Talerko v úloze Sophie se na jevišti ztrácel. Velkou malou rolí je Italský zpěvák, který přichází Maršálce zazpívat krátký, leč náročný kousek. Tenorista Petr Nekoranec sice začal efektně, ale ve vysoké poloze se mu hlas začal „lámat“ kamsi dozadu a místo aby se rozzářil, zmatněl.

Marné čekání na nějakou událost v klasickém repertoáru, který je pilířem každého operního domu, v Národním divadle tedy pokračuje. A ještě jedna poznámka: V tištěném programu Národní divadlo produkci označuje za adaptaci původní inscenace berlínské Komické opery z roku 2006.

Jenže v dobovém německém tisku se lze dočíst, že tehdy v Berlíně šlo o přepracování ještě o sedm let starší inscenace Andrease Homokiho z Basileje, který se k ní už jako šéf Komické opery narychlo znovu vrátil po zjištění, že chystaná produkce Růžového kavalíra od jiného režiséra bude příliš drahá. Takže Národní divadlo uvádí spíš „adaptaci adaptace“.