RECENZE: Jak pejsek s kočičkou v Národním upekli Figarovu svatbu

Novou inscenací Mozartovy Figarovy svatby dosáhlo pražské Národní divadlo v opeře svého prozatímního dna. Před nulovým hodnocením ji zachránily jen svatební dort a zahrada.

Režisérka Barbora Horáková Joly naservírovala ve Stavovském divadle další z řady aktualizací, jimiž se operní scény hemží. Vzpoura sluhy proti mocnému feudálovi, jež v Mozartově době (ostatně Mozart sám měl s pozicí sluhy zkušenosti) takříkajíc rezonovala, je ovšem do občanské společnosti 21. století těžko přenositelná.

I dnes existují mocní politici a podnikatelé, zneužívající svého vlivu, ale dnešní Figarové, nemluvě o Zuzankách, mají podstatně jiné možnosti, jak se bránit. Soudy, média,... Přesto hrabě i Figaro už vykonávali nejrůznější „moderní“ profese. Jistě, nakonec vždy půjde o to, kolik divadelního kouzla se z toho vytěží.

Tentokrát je hrabě Almaviva realitní magnát a Figaro (asi) jeho zaměstnanec. Nebýt ovšem reklamního plakátu, nikdo by to nepochopil. Pár domečků rozesetých po jevišti tuto ideu nevyjádří, navíc snaha o humor selhává. Konkrétně ve scéně, v níž se Cherubín i hrabě snaží za účelem ukrytí využít křeslo. Jenže schovat se do malého domečku s otvírací střechou není to samé jako chytře manipulovat s křeslem, takže pointa chybí.

W. A. Mozart: Figarova svatba

10 %

Národní divadlo, druhá premiéra ve Stavovském divadle 11. června 2023

Je přirozené, že dnešního diváka ve Figarově svatbě spíš než vzdor sluhy vůči šlechtici zaujme rozpadlý vztah hraběte a hraběnky, kdy oba, ale hlavně on, hledají citové naplnění jinde. Bohužel režisérka se rozhodla řešit, jak jejich vztah ovlivňuje fakt, že nemají děti. Nejspíš ale vycítila, že Mozart a libretista Da Ponte se tímto problémem nezabývali, a že kolébka, kterou názorně umístila na jeviště, nebude stačit. A tak děj proložila projekcemi, vykládajícími jakýsi „prequel“. Třeba líbánky hraběnky a hraběte na pláži. Ale také, že Figaro byl zraněn ve válce a pečovala o něj ošetřovatelka Zuzanka...

To všechno operu, která má vlastní tempo, jen rozkládá, divák ani nestíhá vše sledovat. A krom toho, jakou roli ve Figarově svatbě hraje válka? U Mozarta hrabě vskutku posílá zlobivého teenagera Cherubína ke svému pluku, a Figaro mu ve slavné árii může sarkasticky předestřít, co ho čeká. Prostě se vysmívá útlocitnému mladičkému aristokratovi, skutečná válka v tom nehraje roli. Navíc scénka by měla být příležitostí k rozehrání humoru, jenže v málokteré inscenaci dopadla tak uboze - Cherubín je obložen krabicemi od pizzy.

Absurdní hudební vsuvky

Jako spousta jiných režisérů, i paní Horáková Joly se zkrátka sveřepě snaží do kompaktního operního díla vecpat vlastní dějové linie, o nichž si myslí, že jsou obohacující. Ale neumí to a výsledkem je chaos - po jevišti prostě pobíhá spousta lidí, nechybí ani obvyklé klišé, jako je postava na invalidním vozíku, ale vyprávět příběh a figury opravdu oživit se nedaří.

Vedení herců je totiž prvoplánově fraškovité. A jak je dnes zvykem, postavy každou chvíli po sobě lezou a válí se po zemi, aby bylo jasno, že v díle jde o sex. Jistěže jde. Jenže přílišná názornost může být i divadelně kontraproduktivní. Zvlášť když tu zní Mozartova oduševnělá, senzitivní hudba, zachycující spíš náznaky a úmysly než „akce“; to ještě není Šostakovičova Lady Macbeth...

Nicméně to nejhorší, co režisérka udělala, jsou amplifikované hudební „vsuvky“ a songy z jiných žánrů, včetně třeba tanga s harmonikou, kterými Mozartovu operu prošpikovala. Argumenty uvedené v rozhovoru v tištěném programu, že Figarova svatba připomíná zhudebněnou činohru, že je v ní spousta recitativů, a že se tak podtrhnou nálady situací a hravost, jsou absurdní.

Figarova svatba není zhudebněná činohra, je to opera. Cožpak režisérka neslyší, že žánry se o sebe strašlivě tlučou, místo aby se (jak si asi usmyslela) doplňovaly? Nic nepodtrhla, žádnou hravost nezvýraznila, jen operu rozbila. Snad by raději měla režírovat hru od Beaumarchaise, tam by mohla se scénickou hudbou pracovat jak je libo.

Na druhou stranu, když se to umí, jde všechno. Vybavuje se mi inscenace Figarovy svatby, kterou roku 2001 v Salcburku vytvořil velký švýcarský divadelník Christoph Marthaler. Děj umístil na městský úřad do půjčovny kostýmů, také připojil hudebníka odjinud (s elektrickým manuálem), přidal jinou (ovšem Mozartovu) skladbu a do hudby se opovážil třeba rozeznít sklenice. Výsledek byl úplně jiný, vznikl zvláštně magický muzikální svět, do nějž stálo za to vstoupit. Ze zoufale nemuzikálního světa režisérky Horákové Joly je nejlepší utéct.

Stejným utrpením jako sledovat vizuální stránku bylo poslouchat pěvecké výkony a celé hudební nastudování. Inscenaci připravila dirigentka Julia Jonesová, druhou premiéru dirigoval Marek Šedivý. Orchestr zněl nepřesně, tvrdě a necitlivě, zpěváky často nebylo slyšet. Ti navíc bojovali s vlastními technickými problémy.

Jakoby nikdo neuměl správně dýchat a největší úsilí jim dalo aspoň dotáhnout fráze do konce, natož do nich vložit nějaký výraz. Bas Lukáše Bařáka v roli Figara zněl úzce a postrádal pružnost, Jekatěrina Krovatěva má pro Zuzanku slabý, neznělý a bezbarvý soprán, který by byl přijatelný nanejvýš ve vedlejší roli Barbariny.

Při zpěvu Barbory Perné jako Hraběnky se místo měkké kultivovanosti dostavoval nepříjemný pocit, že pěvkyně houká do nosu. Tomáš Šelc jako Bartolo v podstatě místo zpěvu mluvil. Snad jen výkon Pavla Kubáně v roli Almavivy se aspoň částečně blížil zpěvu.

Milosrdných deset procent uhrály dva scénické prvky, na něž jediné se dalo dívat - obří svatební dort a tajemná zahrada s přerostlými houbami, v níž se nakonec postavy příběhu potkávají. Samotná inscenace však připomíná jiný dort - ten z pohádky o pejskovi a kočičce.