RECENZE: Mazaný podvodník dostal v Národním protihráče

Národní divadlo uvádí Pucciniho jednoaktovku Gianni Schicchi v kombinaci s jakýmsi „prequelem“, novou operou Don Buoso. O zpracování nápadu, za nímž stojí režisér David Radok, sice lze diskutovat, ale nápad to je.

Dílem Gianni Schicchi, inspirovaným historkou z Dantovy Božské komedie, Puccini uzavřel celovečerní triptych, jemuž předcházejí aktovky Plášť a Sestra Angelica. Často se však hraje i s jinými díly.

Puccini svou jedinou komickou operou každopádně dokázal, že jeho talent byl mnohotvárný a že jako mistr tragických dojemných oper se uměl i pousmát - byť humor příběhu o mazaném Schicchim, jenž napálí chamtivé příbuzné zesnulého florentského boháče Dona Buosa a jeho majetek přiřkne sám sobě, je spíše černý a sarkastický.

Když člověk hledí na inscenace různých oper, do nichž se současní režiséři snaží urputně vtěsnat nové dějové linie, které pak v hudebně koncentrovaných dílech mají problém rozvést, často si říká: Proč raději nevymyslí novou operu? Nuže, David Radok se skladatelem Janem Kučerou to udělali, první napsal libreto, následně přeložené do italštiny, druhý hudbu.

Na scénu uvedli postavu Dona Buosa, která je v Giannim Schicchim už jen mrtvola. Vstupní výjev působí až surrealisticky - Dona Buosa se někdo (asi právě příbuzní) pokusil zavraždit, má v těle několik kulek, jednu v hlavě. Přesto sedí klidně u stolu a večeří...

Členové rodiny mu přicházejí gratulovat k narozeninám, ale očividně už mají na mysli spíš pohřeb a následné dělení majetku. On sám také není neviňátko, nýbrž zazobaný vůdce klanu, jenž má příbuzné prokouknuté a hodlá je vydědit.

Radokovo libreto se snaží zachovat strohou výmluvnost libreta ke Schicchimu. Kučera si pohrává s Pucciniho motivy, využívá postupy italské opery, ale i moderny, pak zase muzikálu, naštěstí s citem pro dramatické situace, daří se mu navodit atmosféru, která nepůsobí jako kopie Pucciniho, ale ani jako zcela odlišná pěst na oko.

Jan Kučera: Don Buoso, Giacomo Puccini: Gianni Schicchi

65 %

Národní divadlo Praha, premiéra 3. listopadu 2023

Vzniká dojem dvojjediného díla. Až do té míry, že když po přestávce, na začátku Pucciniho opery, příbuzní Dona Buosa skutečně zavraždí, člověk je málem zklamán. Tak nějak instinktivně čekal, že přízračnost situace a jedovaté chování Dona Buosa v první části mají nějaký důvod, že vážnost svých zranění a následně i smrt třeba jen předstírá, aby si vyzkoušel reakce příbuzných i služebnictva (do něhož autoři v nové opeře navíc zařadili i samotného Schicchiho s dcerou Laurettou).

Nicméně Buoso je skutečně mrtev, udušen polštářem. Až na závěr se objeví před červeným pozadím a hledí si se Schicchim do tváře, což je zřejmě narážka na Dantovo Peklo, v němž se potkají oba, ale působí to tak nějak zbytečně. Prostě Buoso je stejný intrikán jako ostatní, to je zřejmé od počátku. Je i Schicchiho protihráč, ale pokud to měla být hlavní myšlenka, tak do nějaké překvapivé pointy rozvedena není.

Jak je dnes zvykem, děj je zasazen do „moderního bezčasí“, evokujícího italský mafiánský klan. Proto tedy mula z Pucciniho opery, jedna z hlavních položek dědictví, se proměnila ve zlatý snobský předmět, jenž je i na plakátu. Osobně se nevzdávám naděje, že ještě někdy v životě uvidím Schicchiho ve Florencii konce 13. století (či Figarova svatbu v 18. století, Trubadúra v 15. století a tak dále), ale Radok je naštěstí zkušený a dobrý režisér.

Obě části večera rozehrál ve vlastní scénografii vkusně a vtipně, bez trapného přehrávání či nucených vulgarit, takže hrozba trestem useknutí ruky za podvádění se závětí, pochopitelná ve středověku, se dala přejít s tím, že klany se třeba mrzačí navzájem.

Role Dona Buosa byla určena pro tenoristu Štefanu Margitu, který si zlomyslného bosse v luxusním županu a s ovázanou hlavou užívá a i když „jen“ sedí za stolem, je centrem dění první části večera. Vokální part mu skladatel Kučera psal na tělo - závěrečnou, kvazi muzikálovou árii mu ale (právě proto) mohl napsat o něco níž.

Bez hlasů to nejde

V Giannim Schicchim se nicméně opět projevila manka Opery Národního divadla. I takováto „konverzačka“ je pořád italská opera vyžadující hlasy, které první scéna postrádá. Nosnost a barva se daly zaslechnout jen u dvou pěvců - u basisty Zdeňka Plecha v úloze jednoho z příbuzných jménem Betto a u barytonisty Svatopluka Sema, jehož Gianni Schicchi byl efektně a příjemně „zpěvavě mluvený“ a herecky nenuceně vystižený filuta.

Ale i kdyby byl představitel Schicchiho sebelepší, v této operce se stejně nejvíc čeká na (byť nedlouhé) árie Rinuccia a hlavně Lauretty. Tenoristovi Danielu Matouškovi však při premiéře Rinucciova adorace Florencie zněla matně a slabě, chyběl pocit zářivé pevnosti a vyrovnanosti hlasu. Ani sopranistce Doubravce Součkové se v hitu O mio babbino caro hlas pořádně nenesl, postrádal objem a lyrickou jímavost.

Obě části nastudoval italský dirigent Giancarlo Andretta. Pucciniho svět je rafinovaný, nicméně hudba působila spíš jako vedená jedním rázným, někdy dost hlasitým tahem, místo pečlivě vykreslených drobných gest. To se snad ještě dá při reprízách vylepšit.

Celkově vzato vedle inscenačních i hudebních katastrof Opery Národní divadla, jako je Figarova svatba nebo Prodaná nevěsta vychází projekt Don Buoso/Gianni Schicchi lehce nadprůměrně a nikoli nudně.

A při pomyšlení na to, jak by Národní divadlo se svými nedostatečnými pěveckými silami zvládalo celý Pucciniho triptych, respektive mnohem náročnější Plášť a Sestru Angeliku, se šlo z premiéry docela lehce.