RECENZE: Přespříliš nakloněný Čechov. Havelka zrežíroval Racka na Zábradlí

Nové nastudování Čechovovy klasiky Racek s Janou Plodkovou, Jakubem Žáčkem či Jiřím Vyorálkem překvapí v repertoáru pražského Divadla Na zábradlí. Režisér Jiří Havelka zvolil výrazné scénické vyjádření, které sice zaujme, ovšem patrně trochu ke škodě věci.

Třicet let po slavné inscenaci Petra Lébla se do pražského Divadla Na zábradlí vrací divadelní klasika Racek. Čechovovo veledílo zde nově nastudoval Jiří Havelka. Březnová premiéra tak s sebou nese dvě překvapení.

Prvním je skutečnost, že scéna vůbec do svého repertoáru zařadila klasický divadelní text; pod uměleckým vedením Dory Štědroňové se zde dosud hrály buď výsostně autorské věci, či vlastní adaptace literárních děl.

A u tak nečekaného kroku navíc zaujme právě jméno hostujícího režiséra. Jiří Havelka byl totiž dosud tvůrcem, který právě jiné než autorské divadlo nedělal. Čechovova klasika tak paradoxně pro divadlo i režiséra znamená nečekaný úkrok a experiment.

Havelka se Štědroňovou si s Rackem ovšem poradili po svém a drama osekali na základní postavy. Vzhledem k tomu, že se celou dobu hraje v jedné scéně, má to své opodstatnění. Diváci totiž sledují jednu jedinou místnost, zařízenou ve venkovském stylu ruského bezčasí. Právě zde se na malém prostoru odehraje divadelní výstup Niny Zarečné, Trigorinovo okouzlení, Dornova snaha i Arkadinové přehlíživost. Všechny postavy tak většinu času zůstávají velice blízko u sebe, což je v silném kontrastu se skutečností, jak se vzájemně „čechovovsky“ míjejí a neposlouchají.

Racek

60 %

Divadlo Na zábradlí

premiéra 20. března 2024

režie: Jiří Havelka

hrají: Johana Matoušková, Vojtěch Vondráček, Jana Plodková, Jiří Vyorálek, Jiří Černý, Jakub Žáček, Kateřina Císařová, Tomáš Pospíšil

Scéna Dády Němečka nabídne jeden silný motiv. Během představení se totiž pomalu naklání na jednu stranu. Co je v prvních minutách skoro nepostřehnutelné, mění se v druhé polovině večera ve výrazné vyobrazení promarněných životů.

Nábytek zůstává na svém místě, stejně jako břízy (divadelní dekorace z Treplevovy režie) v popředí. Herci a jejich postavy se ale musí s nakloněnou rovinou vyrovnat. Havelkova režie po nich navíc chce silná gesta, v některých momentech tak své role hodně přehrávají, snad aby dodali celé té „nakloněné“ situaci na ještě větší pitoresknosti.

Takto výrazná režie však ve výsledku jednak nedává vyniknout silnému hereckému obsazení (Vojtěch Vondráček jako Treplev, Jiří Vyorálek jako Trigorin, Jakub Žáček v úloze Sorina, Jana Plodková jako Arkadinová, ...) a dále i přehluší samotnou výpověď hry. Čechovův Racek je přitom dílo tak vrstevnaté a nadčasové, že žádné polopaticky nakloněné roviny nepotřebuje.

Jednoduchost výpovědi podtrhuje i jinak působivé hudební sólo v podání Tomáše Pospíšila. Jako by se celý sál včetně diváků nacházel na pomyslném Titaniku, kde kapela nepřestává hrát ani v momentě, kdy se loď potápí...