RECENZE: Rašilov či Vilišová promlouvají k národu sarkasticky, ale trefně

Nejdřív jen kape. Pak prší. A prší tak nesmlouvavě, že je třeba představení přesunout na jeviště. Poslední činoherní premiéra této sezony v pražském Národním divadle posadí diváky na jeviště Nové scény, kde budou sledovat celý Proslov k národu, jak se kus jmenuje.

Ze židlí je vytvořen kruh, do kterého jeden po druhém vstupují herci a vyprávějí příběhy. Tvůrci v čele s režisérskou Petrou Tejnorovou a dramaturgem Janem Tošovským představují žánr storytellingu, ve kterém herec nehraje roli, ale staví se do role vypravěče, který navazuje kontakt s divákem pomocí příběhu.

Jedním z nejznámějších představitelů tohoto postupu, který se rozšířil především v Itálii 90. let a který se hlásí k odkazu commedie dell’arte a pracím Daria Foa, je současný italský umělec Ascanio Celestini.

Právě jeho krátké příběhy, jak tvůrci uvádějí „temné bajky“, si Tejnorová vybrala pro svou novinku. Petr Vančura mluví o své potřebě neustále nosit pistoli: pocit, že má kdykoli možnost kohokoli zastřelit, ho prý uklidňuje. Jindřiška Dudziaková bojuje během cest v hromadné dopravě s tím, že jí neustále někdo sahá na zadek. Doktor, sportovec, stařík. Co s tím, když jí to u tak vážených osob nikdo nebude věřit?

Herci – dále vystoupí Saša Rašilov, Filip Kaňkovský, Lucie Juřičková a Tereza Vilišová – se jeden po druhém střídají ve vyprávění, procházejí mezi sedícími diváky a snadno je tak nenásilně vtahují do děje.

Ve svých temných bajkách se dotýkají našich horších stránek, které si neseme zasunuté někde hodně hluboko v sobě. Příběhy jsou vtipné, sarkastické, někdy hodně drsné, ale především trefné. Mluví se především o předsudcích k menšinám, což podtrhuje přítomnost dalších herců a hudebníků, jichž se to přímo týká.

Proslov k národu

75 %

Národní divadlo (Nová scéna)

premiéra 6. června 2019

režie: Petra Tejnorová

hrají: Lucie Juřičková, Tereza Vilišová, Jindřiška Dudziaková, Saša Rašilov, Filip Kaňkovský, Petr Vančura a další

Celestini je dobrý pozorovatel banální každodennosti okolo nás, již dovede snadno přetavit v pochopitelný příběh. Prostě pravý vypravěč. Oproti předchozí společné práci Tošovského a Tejnorové, málo srozumitelné inscenaci Láska a informace, je Proslov k národu mnohem přístupnější.

Vyzařuje z něj hravost. Z žánru vyprávění si dovolí vystoupit jen jednou, ovšem vtipná scénka končící hromadným zpěvem se zbytku večera možná vymyká až příliš.

Neobvyklou formu se však celkově povedlo zvládnout. I díky skvělým výkonům všech herců.