Scenárista a režisér představení Zdeněk Zelenka zapojil Matuškovy hity vcelku nenuceně do úplně jiného žánru, totiž do duchařské romance, jejíž děj se odehrává vesměs ve studentské komunitě.
Což je druhá výhoda, soubor totiž může předvést mladistvou sestavu v plném nasazení v choreografii, která věku odpovídá, přičemž pamětnické písničky znějí tak přirozeně, jako by patřily právě dnešní generaci.
Třetí výhodou je samozřejmě sama hudba, melodická a nakažlivá, takže na rozdíl od unylé umělosti mnohých novodobých muzikálů tady jednotlivé skladby od pijáckých po milostné inscenaci osvěžují i rytmizují.
 |
Čtvrté plus pak znamenají filmařské prvky. Zejména jevištní provedení tragické autonehody, po níž mrtvý mladík získá povolení k dočasnému návratu, aby mohl s mladším bratrem uspořádat své záležitosti včetně budoucnosti milované dívky, má nápad i podmanivou sílu.
Pochopitelně princip posmrtného zjevování není nový, v Lásce nebeské lze najít postupy od Ducha po Randalla a Hopkirka. Šablonou již zavání zosobnění vousatého Boha a přinejmenším pro obsazení premiéry platí, že mužské výkony zastínily projev ženských aktérek.
Lehký otazník visí také nad okamžiky, kdy se komediální nadsázka posouvá ke zbytečné frivolnosti až lascivitě jako při výstupu s roztrženou sukní rozparáděné dámy. Lidovost tu vzniká samovolně, netřeba ji dolovat.
Nicméně divácky vstřícná, přitom vkusná Láska nebeská nabízí příjemnou oddechovou zábavu, která má blíže k živelným Rebelům než k sošným heroickým popovým pomníkům. A trocha nostalgie ji vskutku nezabije.
