Lady Macbeth Mcenského újezdu doslova hýří dramatickým i hudebním talentem a razancí mládí (v době světové premiéry v Leningradě roku 1934 bylo skladateli 27 let). Šostakovič neváhá explicitně ztvárnit třeba divokou milostnou scénu nebo brutální bičování, ale jinde zase okouzluje hluboce jímavou náladou, třeba ve sboru trestanců hnaných na Sibiř.
Ani nepřekvapí, že tehdejší sovětský vůdce Stalin na Šostakovičův úspěch, jenž přesáhl hranice, žárlil natolik, že podnítil vznik pověstného článku v deníku Pravda nazvaný Chaos místo hudby. Ten se opeře ve vlastní zemi stal na dlouho osudným.
Krutý, syrový příběh z Ruska 19. století uvedl na literární scénu N. S. Leskov v roce 1864, Šostakovič oproti němu hlavní postavu vražedkyně Katěriny o něco zlidštil, dal jí svědomí. Pořád je to ale žena, která napřed otráví tchána, pak s milencem zabije manžela a nakonec, už jako vězeňkyně odváděná na Sibiř, s sebou do vody strhne sokyni v lásce. Za kratičký pocit štěstí tvrdě zaplatí.
Šostakovičem navozená atmosféra „starého“ Ruska, mikrosvěta kupeckého domu v zapadlém „újezdě“ a jeho obyvatel počínaje negramotnou, nudící se paní domu a konče třeba opilým knězem je fascinující. A i když budoucnost vždy vyplývá z minulosti, tak přesuny děje do pozdějších let, někam do sovětské či jiné nové totality, bývají většinou výrazem svévole a módnosti než tvořivých schopností.
Ale záleží vždy na režisérově umu, zda divák zapomene, že bohaté kupce Stalin ve své říši netrpěl... Mnozí diváci si ještě pamatují inscenaci Davida Radoka z roku 2000, která byla skvěle rozehraným lidským dramatem, s využitím relativně úsporných scénických prostředků.
Nová inscenace Martina Čičváka je jejím pravým opakem, bohužel ve špatném slova smyslu. Snaží se udělat dojem monumentální scénografií na točně s různě nakloněnými plošinami a jakousi průhlednou věží, nejspíš symbolizující uzavřenost a nesvobodu.
Dmitrij Šostakovič: Lady Macbeth Mcenského újezduNárodní divadlo Praha, premiéra 24. listopadu 2023 ve Státní opeře |
To je až otravně prvoplánový a režiséry nadužívaný postup, jenž by se dal shrnout takto: Jsou hrdinové zmítáni okolnostmi, jsou jejich osudy poznamenány maloměšťáckým prostředím? Tak je do něčeho názorně zavřeme – třeba do klece, krychle, či věže, ať to pochopí i nosorožec, pokud by seděl v publiku!
Scénografie jeviště zahlcuje a stylizace do jakéhosi totalitního bezčasí působí odcizeně. Není to – když už posun v čase a místě připustíme – nějaký alternativní svět, s nímž by se divák ztotožnil (jako u Radoka), v němž by bylo zřejmé, že hrdiny svazuje jejich vlastní podstata, ne ona klec či věž.
Člověk prostě hledí na postavy, jak lezou nahoru a dolů po žebříku, na mužiky v modrých montérkách, na Katěrinu, jak své milostné tužby vyjadřuje na relaxačním balónu, či na tanečníky přehnaně ilustrující rytmičnost hudby. Ale vše, i ty nejdramatičtější scény, jsou takříkajíc „za sklem“, vzdálené, ztracené, lhostejné. Celý příběh doslova zamrzá.
Na první scénu je to málo
Dalším problémem inscenace je obsazení sopranistky Alžběty Poláčkové do titulní role Katěriny Izmajlovy. Katěrina je přirozeně těžká role, měla by znít živočišně, dravě i lyricky něžně. Paní Poláčkové je však vlastní pouze lyrika – poslední árii „V lese, v té nejhlubší houštině je jezero“ zazpívala pěkně. Nezbytná vokální intenzita a dynamická rozpínavost jí však chybí a když se o ně pokusí, je to jen za cenu tlaku na hlas.
Katěrinina tchána Borise Izmajlova zpíval František Zahradníček dost světlým, plochým a jakoby unaveným basem, jenž mělo daleko do žádoucího sytého a efektně znějícího basu, jenž by sugeroval postavu kupce, místního boháče, leč také primitiva se sadistickými sklony.
Tenorista Denys Pivnickij podal Katěrinina proradného milence Sergeje spíš přírodním než zkultivovaným hlasovým materiálem. Jenže kultivaci si z pohledu posluchače žádá nejen třeba Mozart, ale i „moderní“ opera, aby nepůsobila jednotvárně ukřičeně.
Technicky mnohem ukázněnější byl tenorista Josef Moravec, jenž mohl v kratším partu podváděného manžela Zinovije Izmajlova, opticky stylizovaného do úředníčka s brýlemi, uplatnit měkce znějící štíhlý hlas.
Z dalších sólistů zmiňme slovenského basistu Petra Mikuláše, jenž si i na prahu sedmdesátky drží vokální kondici, aby mohl v posledním dějství odzpívat nedlouhý, leč nezanedbatelný part Starého trestance, byť žádoucí průraznost už v hlasu není. Průraznost sama o sobě ovšem nemusí být předností, pokud spočívá jen v pronikavé houkavosti – tento problém má barytonista Csaba Kotlár, obsazený do rolí strážníka, poddůstojníka a hlídky.
Pár procent navíc směrem k průměru jde ve prospěch dirigenta Hermanna Bäumera, jenž orchestr ukočíroval tak, aby strhující Šostakovičovu partitura s její rozmáchlou barevností, syrovostí a drásavosti vyzněla jako hudba, ne pouze jako neuspořádaný a hlasitý zvuk.
Výsledný dojem je na Operu ND slabý, zvlášť když uvážíme, že šéfu Opery Per Boye Hansenovi byl prodloužen mandát až do roku 2028.
