RECENZE: Káťa Kabanová zase jednou ve vodě, ovšem bez fantazie

Čekání na nějakou skutečnou událost, kterou by nabídlo nové vedení Opery Národního divadla, pokračuje. Nestala se jí ani nová inscenace Janáčkovy opery Káťa Kabanová. Navzdory známému jménu režiséra.

Španělský divadelník Calixto Bieito k sobě před lety upoutal pozornost tím, že klasická díla zahlcoval násilím, nahotou a sexem. S tím se ovšem nedá vyžít věčně. A jakkoli jeho životopis v tištěném programu používá k charakteristice jeho prací výrazy jako „nekompromisně jedinečná inovativnost“, či „vize vysokého napětí a energie“, tak v Káti Kabanové se z toho mnoho vysledovat nedá.

Scéna sevřená do bílého prostoru bez kulis a rekvizit, připomínající vězeňskou kobku, v níž jsou postavy uzavřeny bez možnosti úniku, není na operních jevištních ničím novým. Může být, pokud je přítomna nějaká zásadní myšlenka a režisér dovede herce, kteří jsou odkázáni jen sami na sebe a vzájemné reakce, k precizním výkonům.

Leoš Janáček: Káťa Kabanová

50 %

Dirigent: Jaroslav Kyzlink

Režie: Calixto Bieito

Národní divadlo, premiéra 28. ledna 2022

Jenže to tady neplatí. Na začátku sice Káťa zoufale běhá kolem zdí, tluče do nich, dokonce leze po postranních žebřících, ale krom toho, že je to až primitivně názorné (Pochop diváku, já chci z tohoto maloměstského prostředí a z nešťastného manželství pryč!), tak dál se vlastně nic neděje. Podobně intenzivní a provázané herecké akce nenásledují. Příchody, odchody, občasná gesta či pózy působí jakoby nahozeně a nedodělaně. Třeba snaha dodat vlastní příběh i panovačné Kátině tchyni Kabaniše, která se v Bieitově pojetí – zase názorně - umí taky rozplakat, vyznívá naprázdno; Janáček jí prostě nějakou „měkčí“ polohu nepřidělil.

Kostýmy jsou jakousi směsicí plus minus z let padesátých až sedmdesátých minulého století. Takové dnes na operních jevištích převládají, ať se hraje jakékoli dílo – od baroka po současnost. Hrdinové by si je mohli půjčovat napříč staletími… Ale proč je mají na sobě, kde a proč se to vše odehrává, na to neodpovídá ani režisér Bieito.

Ten sice ke konci přijde s pozdním jevištním efektem – napřed se zadní stěna sklopí dolů a jeviště se pak zalije vodou, v níž Káťa spáchá sebevraždu tak, že kabát zatíží kameny a položí se do vody. Seshora k tomu ještě prší. Nejde o nic nového – v této opeře se představitelky titulní role nezřídka položí do vody. Budiž jim všechna čest samozřejmě, ovšem jen takoví mistři divadla jako Robert Carsen dokáží téma „Káťa Kabanová a voda“ (jež režiséry právem vzrušuje, neboť řeka Volha hraje v příběhu svou roli) rozvést ve skutečné drama. A jen takový mág divadla jako Christoph Marthaler uměl v minulosti svou ironizující poetikou vnést do této české klasiky něco naprosto nového.

Tito dva tvůrci zaslouží zmínku, protože jejich inscenace Káti Kabanové může znát i vícero zdejších diváků. Bieito do této ligy nepatří, což ostatně před několika lety naznačila i jeho norimberská inscenace Janáčkovy opery Z mrtvého domu, uvedená v rámci janáčkovského festivalu v Brně.

Co to vlastně zpívají

Poslouchat orchestr, který vedl Jaroslav Kyzlink, bylo zajímavější ve vyhrocenějších místech než v těch, která vyžadují měkce zpívat i od nástrojů. Přesto v rámci celého premiérového večera byl výkon orchestru tím nejlepším. Což zase není tak obtížné, protože špičkové janáčkovské pěvce divadlo nemá. A to i ve smyslu zřetelnosti slov. 

Přitom ze světa, kde se Janáček hraje často a v originále, je člověk zvyklý na jakousi kosmopolitní češtinu. Kde jinde než v Národním divadle by si chtěl užít pěknou českou výslovnost? Jenže českým zpěvákům je většinou rozumět méně než cizincům. Alžběta Poláčková s rolí Káti spíš bojuje, slova polyká, některé lyričtější pasáže se jí daří zazpívat pěkně, ale chybí jí větší rozsah a dramatičtější úseky zvládá s námahou.

Evě Urbanové v roli Kabanichy jsou sice slova víc rozumět, ale zase téměř chybí zvuk, vlastně už jen recituje - jenže u Janáčka by se měly zpívat všechny role. Tenorista Peter Berger jako Kátin milenec Boris působí jako přírodní tenor, jenž part nahlas přezpívá systémem start-cíl, ale nijak ho mezi tím neztvárňuje.

Paradoxně asi nejvíce utkvěla v paměti islandská mezzosopranistka Arnheiður Eiríksdóttir v roli Varvary, která se slova poctivě naučila a jejíž hlas měl aspoň nějakou barvu. Josef Moravec jako Kudrjáš, Jaroslav Březina jako Tichon a Jiří Sulženko jako Dikoj zanechali jen matný dojem, tedy krom toho, že druzí dva jmenovaní se klátí či padají na zem, aby každý pochopil, že jejich postavy mají problém s alkoholem – vychází jim z toho pouhá karikatura, což jde ovšem v nemalé míře na vrub přeceňovaného režiséra.