Erwin Schulhoff patří mezi pražské židovské skladatele, jejichž život i tvorbu přervala druhá světové válka. Schulhoff, jenž zastával levicové názory a dokonce zhudebnil Komunistický manifest, nestihl již naplánovanou emigraci do Sovětského svazu a zemřel v koncentračním táboře v bavorském Wülzburgu. Dnes je známý hlavně jako autor instrumentálních děl a jako klavírista.
Obnovený zájem o „entartete Kunst“, neboli „zvrhlé umění“, jak ho ocejchovali nacisté, je přirozený, otázka vždy je, zda kvalita skutečně odpovídá, samozřejmě ne ve jménu žádné ideologie, ale „obyčejné“ divadelní praxe. Schulhoffova opera měla světovou premiéru roku 1932 v Brně, text napsal český literát Karel Josef Beneš, ale Schulhoff komponoval na německý překlad Maxe Broda, čili se už tehdy zpětně převádělo do češtiny. Navíc české libreto se nedochovalo v úplnosti, takže Národní divadlo nyní přistoupilo k náročné rekonstrukci.
Jenže když divák usedne v hledišti, začne libreto číst a sledovat jeviště, ptá se sám sebe: Má celá ta námaha umělecký i ekonomický smysl? Opera zpracovává donjuanovskou látku, dokonce je v ní odkaz na postavy z Mozartova Dona Giovanniho, ale děj nemá, spíše jde o volný sled surrealistických scén, v nichž hlavní hrdina filozofuje o hledání lásky, respektive spřízněné duše, nikoli jen tělesné rozkoše. Zjevují se různé ženy, včetně Faustovy Markétky, ale také Smrt, jež si ho ale neodvede, nýbrž ho odsoudí k věčnému životu.
Libreto, aspoň to české, je nechtěně úsměvné a krkolomné ve snaze o jakousi bombastickou mystiku. A protože hned několik rolí zpívají zahraniční pěvci, okamžitě se vnucuje otázka, jestli se – když už - nemělo tedy raději hrát v němčině. Ostatně i Schulhoffova hudba jakoby sugerovala spíš německá slova. Právě hudba jako jediná by mohla stát za pozornost, jakkoli (nebo spíš právě proto, že) její přednosti jsou spíš symfonické.
Orchestrální plochy jsou na operu rozsáhlé a dirigent Jiří Rožeň v tomto ohledu odvedl s orchestrem jistě kus práce, občas se šlo i zaposlouchat. Člověk jakoby slyšel Debussyho, německé expresionisty, možná Bartóka, ale taky ozvuky jazzu, prostě celý ten hudební svět první třetiny 20. století. Pravda, spíš jako koláž než jako výrazný originál. Každopádně uvést části díla na symfonickém koncertě by jistě bylo přínosné – Schulhoffova hudba v někdejším Novém německém divadle zněla právě na koncertech.
Zbyde tištěný program
Ovšem jako opera je to nudné. Snaha vyjádřit vášeň, zoufalství hlavního hrdiny je tak obrovská, až paradoxně žádná není či se zvrtává v nechtěnou parodii… Schulhoffovi nepomohl ani katalánský režisér Calixto Bieito, který bohužel znova potvrdil, že jeho pověst světového režiséra a provokatéra stojí na písku a že vlastně nemá divadelní představivost.
Erwin Schulhoff: PlamenyDirigent: Jiří Rožeň Režie: Calixto Bieito Národní divadlo, premiéra ve Státní opeře 12. června 2022 |
Tmavé jeviště orámované tmavým plastovým závěsem, z něhož se prořezávají postavy, je fádní samo o sobě, a různé symboly, jako zvířecí kůže, trhavě se pohybující postava s řetízkem v ruce, či shora visící auto, k jehož kapotě Smrt Juana nakonec připoutá, jsou buď nesrozumitelné, nebo nevyužité. Kdyby si Smrt Juana strčila do kufru a odjela s ním, byl by to aspoň divadelní efekt… Ale vážně: Režisér nevymyslel nic, podle čeho by se divák v neznámém díle mohl spontánně orientovat. Pokud Schulhoff kdysi hájil Plameny slovy, citovanými v divadelním programu, že chce „fantastické divadlo“, tak jevištně to moc „fantastické“, tedy ve smyslu surrealistické děsivosti, nebylo.
Navíc ústřední part je nesmírně obtížný, takřka nezpívatelný, a ruský tenorista Denys Pivnickij ho zvládal jen za cenu nepřirozené forze. Norská mezzosopranistka Tone Kummervold jako Smrt, Victoria Korosunova v trojroli Ženy, Řeholnice a Donna Anny či Tamara Morozová jako Markétka se snažily o expresivní pěvecké i herecké výkony, ale na skutečné ospravedlnění Plamenů to nestačilo.
Vlastně se opakuje dojem z nedávné inscenace Vzdáleného zvuku od nacistickou ideologií rovněž zavrženého Franze Schrekera. Při srovnávání hudby sice Schulhoff vychází jako nadanější skladatel, ale i Plameny jsou zkrátka dobový pokus, který – jak plyne z historické studie v divadelním programu – už ve své době vyvolal rozpaky.
Některá díla sice prověřil až čas, ale to v tomto případě asi platit nebude. A je otázka, kdo na představení bude chodit, až se v hledišti vystřídají zvaní hosté, příbuzní interpretů a lidé profesně zainteresovaní. Zbyde již zmíněný tištěný program, podrobně zpracovávající jistě zajímavou část (nejen) hudebních dějin.
