RECENZE: Muka skladatele, muka diváka. Marné hledání Vzdáleného zvuku

Národní divadlo zařadilo na repertoár operu rakouského skladatele Franze Schrekera Vzdálený zvuk. V Praze se objevila po více než stu letech, ale o úžasném objevu neprávem zapomenutého díla se nedá mluvit.

Franz Schreker (1878 – 1934) ve své době dosahoval úspěchů, po nástupu nacistů k moci ale upadl v nemilost. Po válce se k němu divadla začala znovu vracet, Vzdálený zvuk se tu a tam hraje dodnes, spíš na menších scénách německojazyčné oblasti. Národní divadlo nyní zařadilo tento titul symbolicky do Státní opery, někdejšího Nového německého divadla, kde zazněl roku 1920, osm let po světové premiéře ve Frankfurtu nad Mohanem.

Když člověk začne poslouchat Schrekerovu hudbu, má pocit, že se na něj valí postromantické, bombastické zvukové vlny, že se autor snaží o harmonické finesy po vzoru Richarda Strausse, ale že z těchto pokusů nikdy nevzejde nic skutečně originálního, že není oč se v té mase tónů zachytit, jelikož chybí osobitost a také cit pro dramatický spád a věrohodnost postav. A vydat se do nových hudebních světů, jež se v té době otvíraly, skladatel také nechce, nebo nedokáže. V nastudování dirigenta Karla-Heinze Steffens převládala právě spíš ona bombastičnost nad zvukovými kouzly.

Franz Schreker: Vzdálený zvuk

50 %

Dirigent: Karl-Heinz Steffens

Režie: Timofej Kuljabin

2. premiéra, Státní opera 26. března 2022

Operní příběhy bývají nezřídka šestákové, přesto mohou být ve spojení s hudbou uvěřitelné. Nicméně to není případ Vzdáleného zvuku. Mladý skladatel Fritz hledá vysněný hudební motiv, vydá se za ním do světa, když předtím opustí svou milou Grete, již následně její otec prohraje v hospodě v kuželkách, a která místo vnucené svadby uteče z domova. Fritz se s ní pak setká v benátském vykřičeném domě, kde má spoustu ctitelů, a nakonec ji potká coby pouliční prostitutku a umírá v jejím náručí, přičemž se mu zdá, že konečně zaslechl onen „vzdálený zvuk“.

Libreto, jež si Schreker napsal sám, je plné extatických výroků, ocitajících se až na hraně nechtěné parodie. Trochu to celé připomíná Osud od Leoše Janáčka, kde také vystupuje skladatel pokoušející se dopsat operu, ovšem Osud je aspoň stručnější… Schrekerova opera je k nepřečkání. Jakoby Schreker opájel sám sebe, na postavě Fritze hledal sám sebe, ale nedokázal se dostat k divákovi… A to, co mohlo dráždit v jeho době, včetně erotiky, dnes působí banálně.

Z prostitutky dámou

Víceméně realistická, ilustrativní inscenace Timofeje Kuljabina dílu moc nepomohla, spíš jeho neživotnost podtrhla. Zdvojení postavy Grete bylo spíš rušivé. A třebaže postavení ženy se od přelomu 19. a 20. století hodně změnilo, tak přizpůsobovat tomu děj je ošidné. Z původně spíš pasivní Grete, jež volí mezi vnuceným sňatkem a prostitucí, režisér udělal skutečnou nositelku talentu, jež v závěru přichází k Fritzovi jako emancipovaná úspěšná dáma, jeho hudbu sama dopíše a vznešeně odejde, ponechávajíce nemocného ex-milence jeho osudu. Působí to nevěrohodně až groteskně. Zvlášť když tenorista Aleš Briscein hraje Fritze v podstatě jako komickou figurku – jestli to byla instrukce režiséra, nebo jestli ho text a hudba k takovému výrazu samovolně dovedly (což by nepřekvapilo), těžko říct.

Navíc vokální party Fritze a Grete jsou mimořádně obtížné, měly by být obsazeny velkými dramatickými hlasy. Ani tenorista Briscein, ani sopranistka Světlana Aksenova takové hlasy nemají, zbytečně na ně tlačili, takže výsledkem byl v obou případech plochý a nepřirozený zpěv.

Inscenátoři ke konci prvního dějství vložili část skladby 6 Stücke od Schrekerova mladšího současníka Antona Weberna. Nebylo příliš jasné, proč, nicméně i tento malý kousek odjinud potvrdil, že Franz Schreker ten „vzdálený zvuk“ prostě neobjevil, že to byli jiní autoři… Snaha rehabilitovat skladatele, jenž se ocitl na nacistickém seznamu „Entartete Musik“ (zvrhlá hudba) je lidsky pochopitelná, ale umělecky diskutabilní… Na rozdíl od jiných autorů, včetně těch zavržených, se Franzi Schrekerovi prostě nedostávalo invence.