RECENZE: Prodaná nevěsta je debakl. Ale ne proto, že „nectí mistra Smetanu“

Režisérka Alice Nellis se pokusila o razantní nájezd do nejklasičtější české klasiky, a to přímo na půdě pražského Národního divadla. Nepovedlo se. A je to škoda.

Je to škoda proto, že na počátku byly zjevně nápad i odvaha uchopit dílo „z gruntu“ jinak, totiž jako ironicko-satirický kus. Jenže při vytyčování tohoto smělého cíle si Alice Nellis pořádně neuspořádala myšlenky. Zvolila „divadlo na divadle“, které o sobě dá vědět hned na začátku, kdy se rozcvičují tanečníci, a kdy se při sboru Proč bychom se netěšili scházejí sólisté v civilu s notami. Vše se snaží organizovat přidaná postava režiséra (Martin Kubačák). Představitelka Mařenky dokonce má rivalky, takže části partu zpívají jiné pěvkyně. Samotný příběh Smetanovy opery se tak přirozeně před divákem neodvíjí – a bohužel nic jej dostatečně nenahrazuje.

Strefuje se snad inscenace obecně do poměrů u divadla? Do řevnivosti mezi sopranistkami? Do manýr pěvců? Do jejich tělesných proporcí? „Režisér“ gesty upozorňuje Kecala, aby s Mařenčinými rodiči komunikoval nikoli otočený zády na forbíně, nýbrž u stolu. Korpulentní Hátě „kostymérky“ vnucují malé šaty. Je ale vůbec Prodaná nevěsta pro takovou legraci ta pravá opera? Nebyla by lepší třeba nějaká italská buffa?

Rychle totiž přestane být zřejmé, o čem se vlastně hraje, co má být onou vtipnou červenou nití, prolínající inscenací. Děj se najednou přesune mezi paneláky s rozsvícenými okny, Jeník dostává paruku z dlouhých huňatých vlasů a v plandavých kalhotách a košili vyhlíží jako exot. Asi nějaká legrace - ale z čeho? Z tenoristů, ze starodávných operních kostýmů, či z něčeho jiného?

Představitelka Mařenky, oblečena bůhvíproč jako servírka, si při skoku z pyramidy přepravek na pivní lahve zlomí nohu, je odvezena na invalidním vozíku a místo ní nastoupí chtivá kolegyně. Sídlištní mládež na polku tančí cosi jako breakdance. Teď to zase vypadá, že si na sídlišti rozhodli ochotnicky zahrát Prodanou nevěstu. Nebo to má být parodie na různé režijní aktualizace? Pak je to ovšem nechtěná parodie na parodii. Ani z toho totiž režisérka žádný humor nevytěžila. Ostatně furianta, jenž by koneckonců mohl být vtipně naaranžovanou rvačkou mezi paneláky, odehraje v pozadí.

Bedřich Smetana: Prodaná nevěsta

30 %

Dirigent: Jaroslav Kyzlink

Režie: Alice Nellis

Národní divadlo Praha, 1. premiéra 26. května 2022

Člověk by čekal, že ve třetím dějství se konečně dozví, o co vlastně jde. Najednou je tu ovšem bílá snová krajina. Alice Nellis není první, která scénu Vaška a komediantů pojímá jako svého druhu iluzi. Komedianti jsou zde opičí tlupa, skákající na trampolínách. Konečně se objeví i kroje, ovšem sněhobílé, takže zase není jasné, co to všechno má vyjadřovat. Že divadlo je pouhý klam? A kam se ztratilo původní divadlo na divadle, které mělo ukázat, jak vzniká inscenace? Připomene se jen, když Mařenka přijde se šálou omotanou kolem krku a „kašle“. Jistě, z indispozic pěvců mívají inscenátoři strach...

Podobně izolované „fóry“ jsou příznačné. Nic není pořádně vymyšleno, rozvedeno a dotaženo. Když se původní představitelka Mařenky přibelhá o berlích a se sádrou, takto odzpívá árii Ten lásky sen a při duetu s Jeníkem Tak tvrdošíjná dívko jsi se komickým předmětem stává její invalidní vozík, tak je to prostě jen nucený a trapný pokus o humor.

A příznačné je, že když pak přijde onen „vrcholný“ okamžik, to znamená Vašek v medvědí kůži, kdy by se režisér měl předvést, tak scéna dopadne zcela bez vtipu, tedy krom toho, že medvěd je lední. Zábavnější je živý pes, jenž občas běhá po jevišti, ale jiná role se pro něj očividně nenašla...

Aby celá režisérčina představa měla šanci, že bude fungovat, muselo by se začít znova. Ubrat, rozhodnout se pro jedno téma – ať už Prodaná nevěsta na sídlišti, či ironizace všech klišé spojených s touto operou, a to pak sofistikovaně propracovat. Proč v tomto směru včas nezasáhl dramaturg či šéf Opery? Museli přece vidět, kam to vše spěje.

Ale aby bylo v určitém ohledu jasno: Inscenace je špatná proto, že režisérka nezvládla vlastní koncepci, která se jí rozpadla na pár humorných scének vytržených z kontextu, nikoli do něj zasazených. Není špatná proto, že „nectí hudbu mistra Smetany“ atd. – z čehož bude Alice Nellis určitě osočována. Třeba zrovna onen sídlištní breakdance, jenž postupně přejde do polky, by byl sám o sobě docela dobrý choreografický nápad…

Hudební úpadek

Stejně nezvládnutě jako režie působí i hudební nastudování Jaroslava Kyzlinka a skoro všechny pěvecké výkony při premiéře. Nějaká dynamika, nějaká hra s výrazem? Nic, prostě nic. Kateřina Kněžíková, jež se o části partu dělí s Markétou Klaudovou a na začátku i s Marií Kobielskou, představitelkou Ludmily a Esmeraldy (člověka mimoděk napadne, jestli by si dřívější slavné interpretky Mařenky jako Gabriela Beňačková či Drahomíra Tikalová nechaly vzít byť jen jediný takt) zůstává u jednotvárného, bezbarvého forte, Richard Samek jako Jeník zpívá spíš jen pro sebe na jevišti, hlas nejde příliš dopředu a výšky nejsou přirozené, Jiří Sulženko Kecala duje nudně a bez obsahu – přitom v jeho partu je tolik hlasových hrátek…

Oba rodičovské páry (Roman Janál, Maria Kobielska, František Zahradníček, Yvona Škvárová) znějí hrozně ošklivě. Po pověstném sextetu Rozmysli si Mařenko, jenž tahal za uši, kdosi z publika dokonce vykřikl „búú“. Snad jen tenorista Ondřej Koplík jako obrýlený Vašek do role vložil něco vlastního a snažil se o kultivovaný pěvecký i herecký projev.

Hudební a pěvecký úpadek Opery Národního divadla je ještě horší než režijní hokusy-pokusy.