Issová: Každý večer hraju jinou hru

21. října 2002 12:27

Je držitelkou Českého lva. Hraje v amerických filmech. Cestuje. Dcera Češky a Syřana, herečka Klára Issová, kterou pro film objevil režisér Saša Gedeon, se odmítá nudit. Českého lva dostala v sedmnácti. Teď je jí třiadvacet, ale když se rozpovídá o herectví, zdá se mnohem starší. Přestože s vlasy v culíku a červenými korálky na krku vypadá jako studentka, působí zasvěceně a vážně. Chvílemi skoro přísně. Zjistěte si o mně všechno předem. Vadí mi, když novinář není na rozhovor připraven," upozorňuje bez okolků.

Prý chodíte na různé castingy, abyste přišla k rolím...
Chodím, stále chodím. Stane se, že mi třeba roli nabídne přímo režisér, který mě už zná a ví, co po mně chce. Ale chodím i na castingy pro americké filmy, které se u nás natáčejí. Vybírají si herce na menší role nebo někdy hledají vysloveně určité typy, třeba holku z východní Evropy.

Jak to probíhá? Jen si vás prohlédnou, nebo tam něco předvádíte?
Režisérka z castingové firmy, která u nás dělá zahraniční zakázky, mi obvykle dá den nebo dva předem text, který pak na zkoušce budu říkat na kameru...

Máte Českého lva, za sebou velké filmové role. Proč stojíte o roličky v amerických filmech?
Je to zkušenost, ale hlavně možnost pracovat. Ta je vždycky dobrá. Je pravda, že u zahraničních zakázek je rozsah té role opravdu malý. Ale pro mě to není rutina. Když u nás Američané natáčeli film Duna, hrála jsem v první části a po dvou letech i ve druhé. Bylo příjemné, když jsem se setkala se stejnými lidmi ze štábu, když jsme si na sebe pamatovali. Docela jsem si to natáčení užila. Duna bylo sci-fi a to si v Čechách odzkouším asi těžko.

Peníze v tom nehrají žádnou roli?
Samozřejmě. Finanční ohodnocení u zahraničních filmů je mnohem lepší než u těch českých.

Vidíte ještě nějaký rozdíl?
Ano. Obrovský. V Čechách je natáčení více méně rodinné, příjemné. Americký film se točí déle, pro herce jsou i jiné doby natáčení. Oni natáčí osm hodin denně. My v českých filmech většinou dvanáct hodin. Američané si vůbec neumějí představit, že po natáčení jdu na představení do divadla. Když jsem jim řekla, že hraju najednou v pěti různých hrách, vyvalili oči. Mají třeba sedm představení do týdne, je to však jeden titul a jeho produkce trvá asi rok. Já hraju jinou hru každý večer. Kolegové dělají kromě filmu a divadla ještě dabing a rozhlas. Máme to o dost náročnější na koncentraci.

Angličtina vám nedělá problém?
Pokud vím, v žádném filmu pro Ameriku mě nedabovali. Na natáčení je člověk, který s námi výslovnost textu procvičuje, společně to tříbíme. Něco jiného je, když pak filmy koupí Česká republika do distribuce, buďto na videokazetách, nebo do kin, a předabuje můj hlas někdo úplně jiný. Ale v anglickém originále mluvím já.

Když s vámi režisér Saša Gedeon dotočil Indiánské léto, prohlásil, že jste obdivuhodně důsledná důsledná mužským způsobem...
Já vím, že to takhle řekl. Je to už pěkně dávno... Ale, co já vím? Myslím, že důsledná jsem. Když to takhle řekl, aspoň si to teď umím pojmenovat.

KLÁRA ISSOVÁ
Narodila se 26. 4. 1979. Vystudovala pražskou konzervatoř. Poprvé ji postavil před kameru režisér Saša Gedeon ve filmu Indiánské léto. Bylo jí patnáct let. O dva roky později získala prestižní cenu Český lev za nejlepší ženský herecký výkon ve vedlejší roli ve snímku Juraje Jakubiska Nejasná zpráva o konci světa. Na Českého lva byla nominována i za hlavní roli ve snímku Anděl Exit. Menší role získala v zahraničních filmech Duna, Mlhy z Avalonu a Deník Anny Frankové. Vystupuje v Divadle pod Palmovkou.

Jak se to konkrétně projevuje?
Většinou se cítím ochuzená, když režisér nechce zkoušet. Když nevyžaduje víc než jen to, o čem je přesvědčen, že mu bezpečně udělám. V ten moment je pro mě rutinér a mě to nadzdvihne. Já se chci obohatit. Většinou se mi to v práci vyplácí.

Vyplácí? Za roli ve filmu Nejasná zpráva o konci světa jste sice získala Českého lva, ale po natáčení jste půl roku marodila. Prý kvůli naprosté vyčerpanosti.
Bylo to tak. Na začátku jsem tam měla mít jedenáct dní natáčení, protože moje role ve scénáři docela záhy umřela. Přijela jsem koncem srpna do Těrchové. Juraj Jakubisko se mnou dělal zkušební natáčení někde jsem chodila po poli a sbírala makovice. Pak si začal vymýšlet. Je pověstný svou fantazií. Vymyslí obraz, vzápětí tam má další a pak už, myslím, sám nestíhá ty obrázky, co mu jdou hlavou, sledovat. To je na něm úžasné a neuvěřitelné...

Jak to tedy bylo?
Život mé postavy, jako mnoha dalších ze scénáře, se během natáčení absolutně proměnil. Nakonec jsem tam byla celkem pět měsíců. Přes noc mě vozili z Prahy do Těrchové, nebo naopak, přes noc nazpátek. Ráno mě vysadili v Praze před školou, já v ní strávila šest hodin a vezli mě zpátky na Slovensko, třeba devět hodin, protože byla zima a cesty byly příšerné. Sice mám mladé tělo, ale ten stres nevydrželo.

Váš otec pochází ze Sýrie, máte tam rodinu, jezdíte tam. Řekněte, jak lidé v arabské zemi reagují, když jim řeknete, že jste herečka? Není to něco jako lehké děvče?
Moje rodina samozřejmě ví, co to znamená. Ale jednou jsme si tam s kamarádkou vyjely na výlet autobusem, normálním zájezdem se samými Araby. Povídaly jsme si s nimi, a když jsme řekly, že jsme herečky, tak se na nás opravdu začali koukat divně. Je pravda, že tam to může tu lehkou děvu skutečně znamenat.

Copak tam herečky nejsou?
Jsou. Sýrie však není příliš známá svou kinematografií. Moc se tam toho nenatáčí. Občas jsem seděla s kávičkou u televize a bavila se koukáním na jejich expresivní až teatrální herectví. Vyrábějí seriály, takové ty Manuely a jim podobné. Všechno se odehrává u stolu, herečky strašně gestikulují a jsou příšerně přemalované. Hrdinka umírá, ale má u toho dokonalý make-up. Ale mají tam satelity a sledují všechny možné kanály světa, takže mají přehled o tom, co se točí a děje jinde.

Jak často jezdíte do Sýrie?
Letos jsem ji vynechala. Byla jsem hrozně unavená. Proto jsem se jela vyspat k Rudému moři. Na zájezd s maminkou. Jen tak jsem tam ležela. V Damašku si totiž nikdy neodpočinu. Je to rušné město, rodina je velká, pořád někam chodím. Lidé tam jsou zvyklí sedět a bavit se dlouho do noci. Přes den je tak velké vedro, že se dá žít jedině v noci. Jezdila jsem tam s rodiči jako dítě, pak dlouho ne. Až ve dvaceti jsem se sebrala a sama odjela. Chtěla jsem udělat krok, abychom se jako rodina znovu začali vídat. Myslím, že se to podařilo.

Vyrážíte do světa často?
Nedávno mi někdo říkal, že jsem toho už na svůj věk viděla strašně moc. Je to možné. Vydělávám peníze a investuju je do cestování. Dlouho jsem si říkala, že bych si možná měla pořídit auto, ale nakonec jsem raději jela na Island a to byl docela drahý výlet.

Jak cestujete?
Koupím si letenku a vyrazím. Nemám ráda takové ty poznávací zájezdy s cestovní agenturou. Doletím na místo určení a tam se pohybuju sama. Mám to ráda. Pozoruju, fotím.

Vystavovala jste fotky z cest. V divadle nefotíte?
Říkala jsem si, že bych začala fotit v zákulisí. V našem divadle na Palmovce byly tři metry vody, utopil se celý archiv, všechny staré fotky. Možná bych měla začít právě teď fotit zkoušky, naše výlety myslím tím zájezdy a tak. Uvidíme.

Proč jste si teď nabrala pět až šest rolí najednou?
Je to výzva, která se týká i mého nitra. Prostě se zkoumáme. Někdy si říkám, jak je to zvláštní způsob života. Je zimní podvečer, lidé jdou domů a já se celá obléknu, vyjdu do té zimy, jedu ze sídliště na druhý konec města do divadla, tam se celá převléknu do kostýmu a převtělím se v někoho jiného. Když skončí představení, nemůžu jít hned domů. Nedá se udělat střih a být zase ta Klára. Většinou chvilku zůstávám s kolegy a nechávám to v sobě doběhnout. A když přijedu ve dvanáct domů, stejně nemůžu jít hned spát. Mám chuť něco dělat, třeba uklízím nebo čtu. Tak na mě divadlo působí, ale to se strašně těžko vysvětluje.