Martin Dohnal se na výsledném tvaru podílí jako hudební skladatel a u klavíru - za pomoci houslistky a violoncellisty - vytváří hudební podkres, přičemž diriguje pozoruhodně zpívající herce. Herci jsou velkou oporou Nebeského znepokojivé jevištní vize. Zalidňují studeně industriální scénu Jany Prekové a pomáhají budovat předivo vztahů mezi poněkud záhadnými charaktery, náznaky jejichž osudů se před námi odvíjejí. Mladý farář přijíždí pracovat na venkov a je ovlivněn svým církevním nadřízeným Gabinem. Mladý duchovní hledá cesty k naplnění kněžského poslání a sužuje ho těžká choroba. S jeho nejistotami se protíná příběh hraběcí dcerky, která se svým přítelem podléhá drogovému opojení. Jeviště i diváckou pozornost zabydlují také detektiv, lékař, hraběcí manželé, stále kamsi směřující kolemjdoucí i záhadná dívka Serafita...
|
Egon Tobiáš, Jan Nebeský, Martin Dohnal:
Je suis - Podivný příběh faráře z Tues |
|
Divadlo Na zábradlí Praha |
|
Režie: Jan Nebeský |
|
Hudba: Martin Dohnal |
|
Dramaturgie:
Kateřina Šavlíková |
|
Premiéra 27. října 2001 |
I když je Tobiášova hra inspirována konkrétními díly, buduje vlastní svět, vlastní vztahy. Ne nadarmo postavy, které hledají své místo, identitu i víru, často kvílivě opakují refrén "je suis" (francouzsky "já jsem"). Z pozoruhodných hereckých kreací - výrazné jsou všechny - vyniká neuroticky hledající a modlitbou se posilující kněz Karla Dobrého. Herec jeho aktivitu charakterizuje neustálým doléváním či rozléváním vína, psaním poznámek na vlastní paže i manipulací s kopacím míčem; farář hodlá totiž ve vsi založit fotbalové družstvo. V náročných Dohnalových melodických linkách vynikne i Dobrého vroucný tenor. "Učitele" Gabina ztvárňuje s robustní suverenitou Miloš Mejzlík. K akci nastupuje vždy ze skříně a svoje mentorské promluvy vůči mladšímu kolegovi pointuje v přesných kadencích, které nepostrádají humor. Osobitý humor ostatně vstupuje do této Nebeského inscenace víc než do jeho realizací předcházejících.
Humor přinášejí také další dvě postavy, hraběcí dcerka a její (i farářův) přítel. Petra Špalková opět prokázala, že patří k našim nejlepším divadelním herečkám, a to nejen své generace. Svou postavu obdařila znepokojivou proměnlivostí, v detailech konkrétní a nerozmlženou. V přirozené symbióze nacházejí v její kreaci místo zbožnost i zkaženost, vroucnost i odstup. V divokých gejzírech sebeopojivé destrukce se potácí postava přítele, kterého hraje Saša Rašilov; jeho výkon dodává inscenaci další dynamické odstíny. Novinka Divadla Na zábradlí nenabízí jednoznačný interpretační klíč. Bylo by pošetilé tvrdit, že je určena širokému diváckému okruhu, svou otevřeností a odzbrojující hravostí by však mohla zaujmout mnohé.
 Petra Špalková a Karel Dobrý v inscenaci Je suis. |
