"Když se řekne S Ľ UK, každý si představí šestnáct tančících párů, kroje a točící se sukně," poznamenává Ďurovčík - on ovšem dostal pro svou práci radikálně odlišné zadání. "Měl jsem se pokusit o novou divadelní formu, posunout folklor někam dál. Byla to pro mě velká výzva: Jak ho přiblížit širšímu publiku a přitom mu neublížit." Folklorní tvorba pro něj nicméně není ničím neznámým - jako tanečník začínal v souboru Zemplín a později účinkoval dva roky v Lúčnici. Když pak při studiu choreografie na VŠMU získal stipendium v Antverpách, začaly se jeho tvůrčí zájmy ubírat jiným směrem. "Ale pořád se folklorem inspiruji," konstatuje.
Za hlavní téma jubilejního projektu pro S Ľ UK si zvolil strom, neboť stromy pokládá pro Slováky a pro Slovany vůbec za obzvlášť nosné. "Stromy se v předkřesťanském období uctívaly a provázejí nás i v celém našem životě. Jako děti jsme si hráli v jejich korunách, partyzáni se za nimi schovávali, dělají se z nich kolébky a vory, pod stromy jsme se milovali... A mě napadlo, co by tomu všemu strom řekl, kdyby mohl mluvit."
Poetika Stromu se podle Ďurovčíka v některých aspektech blíží postupům používaným ve world music. "Například jednu lidovou píseň zpívá hrdelním hlasem neškolený zpěvák a v doprovodu zazní altový saxofon. Folklorní pohyb nejsou jen zábavné tanečky: když se mu dá divadelní tvar, dají se jím vyjádřit i silné pocity."
Slovenská premiéra získala mírně skandální nádech, neboť proti ní protestovaly babky-demokratky. "V závěru klesá za zvuku mečiarovské hymny Hej, Slováci! strom k zemi a na scéně se objeví stovky lahví," objasňuje choreograf a režisér kontroverzní místo svého díla. Inscenace však u diváků uspěla; obdržela dokonce prestižní slovenské ocenění Křišťálové křídlo.
Pražské premiéře předcházela série zkoušek, neboť Strom se z divadelního sálu dostane do neobvyklého prostoru Křižíkovy fontány. Pečlivě se měřily její rozměry a přenesly se do bratislavské budovy S Ľ UK: tady prý tanečníci běhali po chodbách i kancelářích, aby si ověřili časovou reálnost přesunů mimo scénu. Přípravě vystoupení byl proto netradičně přítomen i Ďurovčík, jenž se prý jinak k hotovým dílům již nevrací. "Neviděl jsem žádnou svou inscenaci, a nesleduji dokonce ani premiéry," tvrdí. "Když už nemůžu říct účinkujícím stop, tak se nemůžu na představení dívat. Popíjím v klubu a pak mě vyvedou na jeviště."
Na kontě má Ján Ďurovčík v devětadvaceti letech úctyhodnou bilanci: působil ve Slovenském národním divadle, bratislavské Nové scéně, v Nitře, Košicích, Brně, Plzni, ve Státní opeře Praha či v H. F. Dancetheatre Amsterdam. Založil soubor moderního tance Torzo a v roce 1997 stál u zrodu Bratislavského divadla tanca, s nímž pracoval až do loňska. Nedávno se po pěti letech vrátil na jeviště coby herec v adaptaci Vianova románu Naplivu na vaše hroby. "Měl jsem za sebou řadu velkoprací, jako bylo Svěcení jara v bratislavském Národním, Žalmová symfonie v Brně a Pomáda v Praze, a potřeboval jsem se pustit do něčeho jiného," vzpomíná. V koprodukci své společnosti J.A.N. a Nové scény nazkoušel inscenaci pro pět účinkujících, která se jmenuje ...na Vaše hroby a v níž se zpívá i tančí, na scéně je bláto a místo divadelního osvětlení se používají jen neony.
U českého publika vešel ve známost především ve spojitosti s muzikálem Pomáda - i když říká, že pro něj osobně to byla hořká zkušenost. "Lidé vydrželi rok a půl bez práce a bez peněz," ohlíží se za tristními podmínkami, kdy se uvedení inscenace stále odsouvalo a měnily se věci smluvně domluvené. "Pomáda byla především výhra lidské víry," zdůrazňuje s respektem k účinkujícím, kteří vytrvali do premiéry.
Nabídkám stálého angažmá zatím Ján Ďurovčík odolává a střídá divadla, města i hotely. A stejně tak putuje od tance k muzikálu a pak zase k opeře či operetě. "Miluji divadlo jako celek se vším, co k němu patří," říká. "Mou hlavní parketou je totální divadlo, kde se všechny prostředky spojí dohromady. Jako třeba v projektu Romeo a Julie, který jsem dělal v Bratislavském divadle tanca, nebo teď ve Vianovi."
Když se Ďurovčíka zeptáte, zda je víc libretistou, tanečníkem, choreografem nebo režisérem, odpoví, že je komediantem. A s podobnou otevřeností vnímá celý divadelní svět. Neodsuzuje žádný žánr a neexistuje pro něj tabu. "Třeba taková tramvaj na scéně Národního divadla - ta může vypadat dobře i špatně - záleží jen na tom, v jakých se použije souvislostech."
