„Myslím si ale, že každý, kdo prošel galerií, víc získal, než ztratil. Ať už jde o zkušenosti, přátele, znalosti nebo třeba dovednosti,“ říká.
Kdo všechno tedy galerií prošel?
Nemluvím jen o lidech, kteří v ní pracují nebo jsou dobrovolníky, ale také o studentech nebo turistech, kteří přijedou třeba z Brna. Troufnu si říct, že jsme jediné alternativní místo v Karlových Varech. Bylo to těžké, je to těžké, ale pořád na tom spatřuji pozitiva, proč má smysl to dělat.
Vaše občanské sdružení založilo galerii v kdysi ne zcela atraktivní části města – v malé budově byly toalety a úschovna zavazadel. Proč zrovna tam?
Protože je to výborný komunikační prostor. Má samozřejmě svoje nevýhody. V tuto chvíli už víme, že je nám malý, a pořád hledáme nějaký alternativní prostor. Bohužel ale město vůbec žádný takový nemá, anebo má, ale nechce jej pronajímat a raději jej nechá opuštěný. Důležité je, aby byl zajímavý i genius loci a abychom se nestěhovali do baráku, který je třeba secesní nebo jakkoli historický, což by nás omezovalo.
Jak?
Nemohli bychom v něm dělat výstavy, které děláme tak, jak si autor přeje. To znamená, že přemalujeme stěny, zatlučeme hřebíky, pracujeme s fasádou i prostorem kolem, máme volnost. Usilujeme ale o budovu staré vodárny v Tuhnicích. Je to poslední takové místo, které město má. Mělo by jej střežit jako oko v hlavě a využít právě pro lidi, kteří zde žijí, ke společensky prospěšným účelům.
O budoucnosti vodárny ještě rozhodnuto není. Znamená to, že pokud byste zakládali galerii nyní znovu, opět byste se rozhodli pro současný prostor?
Já určitě, protože pro nás měl a pořád má svého ducha. Před patnácti lety jsem dělala diplomovou práci na téma umění ve veřejném prostoru, takže mě toto téma zajímalo, s kolegy jsme dělali grafický design a vystavovali plakáty v galeriích. Říkali jsme si ale, že je to hloupost, protože v nich nikoho neosloví. Pak jsme zjistili, že bývalé toalety a podchod jsou výborným komunikačním místem. Lidé, kteří chodí kolem z nebo na autobusové nádraží, si jich všimnou a můžeme s nimi komunikovat na ulici, nikoli uvnitř.
Tereza Vlašimská
|
Náplň galerie se postupem času vyvíjela. Jaké byly začátky?
Byly spojené se studentským nadšením. Nikdo z nás ještě neměl děti a akce jsme pořádali se studenty například karlovarské keramické školy, vystavovali jsme studentské práce. Byla to jedna velká euforie. Teď se tomu smějeme, protože jsme tenkrát hrozně chtěli vybudovat a otevřít galerii. Když jsme ji otevřeli, zjistili jsme, že potřebuje starost a péči, což je o hodně větší a těžší úkol, než ji vybudovat. Za těch patnáct let jsme urazili velký kus a udělali spousty práce. Minulý rok jsem si dělala rešerši a jsme opravdu jediná galerie designu v celé České republice, která se mu systematicky věnuje od přednáškové, výstavní až po vzdělávací činnost. Tato činnost by přitom měla být podporována státem, krajem, městem, a to musím říct, že není, kromě několika dotací.
Na co jste za ty roky nejvíc hrdá?
Na lidi. Nic se nedá dělat bez lidí. Musejí chtít, mít to rádi, být motivovaní, vědět, proč to dělají, a musí je to bavit. Tady v Karlovarském kraji je to známka velké odvahy a odhodlání a na to jsem hrdá, že je s námi spousta lidí a jakkoliv nás podporují.
Kolik lidí už galerií prošlo?
Stoprocentně desítky. A když bych to měla brát i s těmi, kteří prošli galerií, nebo našimi vzdělávacími programy, protože jezdíme do škol nebo školy k nám, tak to byly desetitisíce, možná i statisíce lidí. Sympatizantů jsou další stovky.
Existovala i nějaká vize, která se v případě galerie z nějakého důvodu ne zcela povedla?
Jediná věc, která mě napadá, je ta, že jsme začínali s velkým rozsahem. Podporovali jsme třeba i neziskové organizace, dělali jsme pro ně festival, sbírku a vydali jsme o nich knížku. Řekla bych, že jsme se ze širokého rozpětí více zaměřili na galerii a naši činnost kulturní. A teď už víme, že je to vzdělávání. Krok vedle to nebyl, začínali jsme na neorané půdě, takže jsme si ji museli zmapovat.
Kam směřuje galerie do budoucna?
Máme obrovské plány, neustrnuli jsme a jsme velcí vizionáři, což nás velice motivuje. Galerie nám nestačí a ideální stav by byl, pokud by na střeše přibyly dva kontejnery. Rozrostla by se nám vzdělávací část, protože k nám chodí třídy o pětadvaceti dětech a už se k nám nevejdou. Druhou věcí je, že bychom se chtěli třeba za pět let přestěhovat právě do staré vodárny, kde plánujeme Dizajnpark.
O co půjde?
Je to zážitkové, vzdělávací a společenskokulturní centrum. Samozřejmě bychom ve vodárně nebyli sami. Jako parťáky máme mateřské centrum, Člověka v tísni a další kulturní a vzdělávací spolky, které by tam mohly sídlit a vyvíjet činnost. Náš vzdělávací Dizajnpark by byl něco jako Techmania nebo IQPARK, ovšem na téma design, řemesla, věci, které potřebuji k navrhování. Tedy informace, znalost o materiálech, fyzikálních jevech, míchání barev a podobně. Vzdělávání a designové myšlení je naše velká vize.
Proč?
Důležité je to proto, že jak se říká, člověk může být blbý, ale musí si umět poradit. A v dnešní době je to tak, že mladí, což vidím nejen u svých dětí, jsou hrozně málo kreativní a málo chtějí zapínat mozek. Bez vzdělaných lidí se přitom tento kraj neobejde. Musí dostat vizi a vzdělání je přitom klíčové. Připadá mi ale, že město ani kraj to nechápou.
V čem designové myšlení spočívá?
Je to jednoduchá metoda pěti kroků, kterou běžně děláme, ale možná si to neuvědomujeme, možná třeba jen v prvních fázích. Podle těchto pěti kroků navrhuje designér výrobek, ale také službu a navrhovat může kdokoli cokoli. My chceme učit děti i dospělé nebo firmy prostřednictvím workshopů. První fáze je empatie, tedy pokud chcete pro někoho navrhovat, musíte poznat, jaký je, co má rád, kde bydlí a tak dále. Druhá fáze je definice, kdy si řeknete, co pro něj navrhujete. Třetí fáze je ideace, to znamená nápady, co by se mohlo navrhnout, jak by to mohlo vypadat. Čtvrtá fáze je prototyp, který vytvoříte, a pátá fáze je testování, kdy získáte zpětnou vazbu, jestli je ten produkt nebo služba pro toho člověka O. K. To je všechno.
My, designéři, s touto metodou pracujeme běžně, normální lidé ji zažitou nemají. Ve chvíli, kdy si osvojí těchto pět fází, se všechno zjednoduší, vygenerují se nápady a problém může být vyřešen. Naším cílem je dostat toto designové myšlení i do státní správy.
Aktuálně se jej snažíte zapojit také do výuky na školách v regionu. V čem dětem a studentům pomůže?
Budou umět řešit problém od A až do Z podle nějakého postupu. Vygenerují spousty nápadů, rovnou si ověří, zda jsou funkční, ušetří tím spoustu času, naučí se komunikovat a pracovat v týmu. Rozvíjí se tím kreativita a to je potřeba. Bez ní to nejde. Česká republika celkově je jen výrobní země s nižší přidanou hodnotou a nižšími platy. Ve chvíli, kdy budeme generovat nápady, nebudeme se bát je uvést v život, tak se situace zlepší. Jde ale třeba i o to, že pokud se zavře Sokolovská uhelná, kde pracují někteří lidé celý život a v padesáti letech přijdou o práci, měli by mít možnost se zamyslet, co by chtěli dělat dál a třeba si i vymysleli a rozjeli svůj byznys.
Například?
Pokud začne člověk designově myslet, zjistí třeba, že umí perfektně opravovat veterány, což byl zatím jen jeho koníček, a může se tím uživit. Jde o to, aby si lidé uměli poradit a nečekali pořád jen na to, že jim někdo něco dá, nebo za ně něco udělá. Tak to nefunguje.
Myslíte, že v okolních regionech toto funguje lépe?
Myslím, že určitě. Když cestuji po České republice, vidím, že máme velký hendikep v několika věcech. První z nich je vykořenění. Přišli sem lidé s určitými pohnutkami. Všichni jsou tu navíc orientovaní na to, dělat někomu nějakou službu. A třetí věc je o nekompetentnosti politiků a jejich neschopnosti spolupracovat, ať jsou z jakékoli strany nebo hnutí.
