Zima, hlad a nekonečná dřina. Ale také soudržnost lidí, kteří sdíleli společný smutný osud. Takové jsou nejčastější pocity, jaké se po letech vybaví těm, kteří si v padesátých letech prošli hrůzami komunistických pracovních lágrů při uranových dolech v Jáchymově.
Mezi těmi, kteří si jáchymovským pracovními lágry prošli, je i letos devadesátiletý Jaroslav Cibulka. Do vězení se dostal v roce 1950 za účast v protistátní odbojové skupině. Po vykonstruovaném procesu s devíti členy skupiny, který se odehrál v kulturním domě, prošel několika věznicemi. V roce 1953 skončil na dole Barbora.
„Nedokážete si představit tu strašlivou zimu,“ říká s odstupem téměř sedmdesáti let někdejší mukl. Zimy a sněhu si užil dost a dost. Na Barboru totiž nastoupil v lednu roku, kdy zemřeli Stalin i Gottwald. Po třídenním zaučení nastoupil jako horník. „Dozorci nás nechávali stát třeba půl hodiny i hodinu na mraze. A když jsme nesplnili normy, krátili nám dávky jídla,“ líčí drastické podmínky v lágrech pamětník.
Na Barboře strávil Jaroslav Cibulka necelý rok. Na svobodu se ze slovenské věznice Leopoldov dostal v roce 1960. Původní rozsudek za protistátní činnost přitom zněl 22 let vězení. Do Jáchymova na peklo jezdí už tři desítky let.
Týrání hladem i mrazem. Dozorci v uranových táborech neměli slitování |
Přímých pamětníků ovšem ubývá. Letos na sklonku února například odešel dlouholetý místopředseda Konfederace politických vězňů František Šedivý. Proslovy prakticky všech oficiálních hostů setkání se tak nesla jedna myšlenka: na utrpení tisíců lidí v komunistických lágrech se zapomenout nesmí!
Jedním z mement této doby je i takzvaná Rudá věž smrti, někdejší mlýn na drcení uranové rudy. „Věřím, že se právě Rudá věž smrti stane místem, kde si mladí lidé budou připomínat, že ne vždy u nás bylo dobře,“ řekl například místopředseda Senátu Jan Horník. „Jsou lidé, kteří budou vzpomínat dál. Tato akce nezahyne,“ je přesvědčený pamětník Jaroslav Cibulka.
