V předchozích článcích jsme si připomněli, že právě před 70 lety byl v Jáchymovských dolech zaveden represivní systém sovětského gulagu. Během zimy 1950–1951 předběhly zdejší trestanecké lágry svou efektivitou i civilní tábory nucené práce.
V následujícím článku si stručně představíme nejvýraznější prvky táborové šikany, které z jáchymovských trestaneckých táborů dělaly pověstné „jáchymovské peklo“.
Počet táborů a vězňů narůstal, represe sílila
Na jaře roku 1951 převzaly správu nad trestaneckými tábory specializované jednotky SNB Jeřáb, podřízené Ministerstvu národní bezpečnosti. Dosavadní činnost bachařů z Ministerstva spravedlnosti vyhodnotil totiž Ústřední výbor KSČ jako málo razantní.
Noví náčelníci táborů z řad SNB Jeřáb se proto rychle začali činit. Vyhrocená vězeňská disciplína se stala každodenní táborovou samozřejmostí. Šikana a diskriminace politických vězňů přestala být nahodilým excesem hysterických jedinců z řad dosavadních bachařů a změnila se v systémový nástroj zvůle. Důsledně se začalo dbát na to, aby vězňové dostávali jen to, co si svou poslušností a pracovitostí „vyslouží“.
Zatímco koncem roku 1950 bylo při uranových šachtách v provozu deset trestaneckých táborů, během následujících tří let jejich počet stoupl téměř na dvojnásobek. Trestanci byli k Jáchymovským dolům sváženi ze všech koutů Československa a jejich počet rychle stoupal. Přibližně polovinu osazenstva tvořili kriminální vězňové, druhou polovinu vězni političtí. Nejmenší skupinu tvořili retribuční delikventi, odsouzení za spolupráci s nacistickým režimem během okupace.
Počátkem léta roku 1951 bylo v celé soustavě jáchymovských táborů zadržováno přibližně 9 700 vězňů. Většina byla přidělena k podzemní těžbě uranové rudy. Jen malá část pracovala na povrchu v třídírnách rudy, v táborových dílnách a především ve stavebních útvarech.
Úkolem Ministerstva národní bezpečnosti bylo v co nejkratším čase navýšit počet vězňů o několik tisíc a naprostou většinu z nich zařadit na práce v podzemí. Provoz táborů nucené práce pro nespolehlivé civilisty byl v rámci uranového průmyslu ukončen jako neefektivní a zbytečný. Pozornost byla soustředěna na soudně potrestané osoby.
V podzemí čekala trestance jenom dřina. Kromě vrtaček zpočátku žádná podzemní mechanizace neexistovala.
Národní podnik Jáchymovské doly byl nátlakem i zatýkáním dotlačen k tomu, aby trestancům začal dodávat lepší pracovní vybavení a výstroj. Nikoli proto, že by totalitní stát usiloval o lepší životní podmínky vězněných politických oponentů. Management Jáchymovských dolů musel prokázat, že těžbu strategické suroviny nijak neblokuje. Vždyť sabotování těžby uranu bylo v letech 1951–1952 i jedním z bodů vykonstruované obžaloby proti sesazenému generálnímu tajemníkovi ÚV KSČ Rudolfu Slánskému.
Esencí nové atmosféry trestaneckých táborů se stala třídní nenávist vůči politickým vězňům. Dohledem nad dodržováním táborového řádu byla pověřena skupina prominentních trestanců, takzvaná „samospráva odsouzených“. V jejím čele stál vězeň ve funkci staršího tábora neboli„táborák“.
Od jara 1951 tvořili členy samosprávy téměř výhradně protřelí kriminálníci a retribuční zločinci, ochotní ke spolupráci s represivním komunistickým aparátem. Ideálním kandidátem na funkci táboráka se stal člověk s povahou gangstera. Ve spolupráci s několika dalšími kumpány terorizoval politické vězně, spoluinicioval různé formy šikany a dohlížel na důsledné plnění táborových trestů. Političtí vězňové se tak museli mít na pozoru nejen před strážnými SNB Jeřáb, ale také před jejich nohsledy z řad odsouzených kriminálníků a kolaborantů.
Od trestanců se očekávalo, že budou těžit uran na 150 procent výkonu. V táborech měli ochotně navštěvovat ideologické přednášky o marxismu-leninismu a poslušně se řídit táborovým řádem. Kdokoli se tomuto systému sebemenším způsobem vzepřel – případně se někomu z táborového vedení prostě znelíbil – musel počítat se zvýšenými ataky táborové šikany.
Rajóny zvané „brigády“
Mezi oblíbené formy táborového ponižování patřilo zaměstnávání vězňů doplňkovými pracemi. Příslušníci ostrahy je označovali ironickým eufemismem „brigády“. O dobrovolné formy přivýdělku samozřejmě nešlo. Takzvané „brigády“ byly obyčejné trestní rajóny, tedy direktivně nařízené úklidové úseky.
Trestné brigády fungovaly už za předešlého vedení Ministerstva spravedlnosti. Teprve s novým režimem Ministerstva národní bezpečnosti začal být tento způsob šikany uplatňován systémově a důsledně. Unavený trestanec, který byl po příchodu z uranového dolu přidělen na brigádu, neměl možnost si fyzicky odpočinout a psychicky úpěl nad tím, jaký další úkol si pro něj správa tábora zase vymyslí.
Rekonstrukce trestaneckého tábora Rovnost
Plán šachty a tábora Prokop, nejstaršího tábora u Horního Slavkova
Úkolem „brigádníků“ se často stávalo například nekonečné zametání táborového prostranství nebo odklízení sněhu. Jindy bylo potřeba čistit oplocený koridor ostrahového pásma – vytrhávat rašící trávu a cestičky vysypávat bílým pískem. Některé trestance ostraha s oblibou posílala i na práce úplně zbytečné: třeba přeházet lopatou hromadu kamení z jednoho místa na druhé a pak zase vše vrátit na původní místo.
Obětí brigád se nejčastěji stávali neplniči těžebního plánu nebo trestanci, na které měli členové správy a samosprávy osobně spadeno. Nějaký přestupek táborového řádu se vždycky našel. Třeba, že dotyčný vězeň nepozdravil svého nadřízeného dostatečně uctivě. Brigáda byla tím nejsnazším způsobem, jak trestance ponížit, psychicky zdeptat a ještě více ho vyčerpat.
Hlad vzletně zvaný „diferencované stravování“
V letech 1951–1953 se stal charakteristickým rysem soustavy jáchymovských trestaneckých táborů mimořádný hlad. Prožil si ho každý vězeň, který v uranovém dole nesplnil předepsanou pracovní normu. Také tento způsob trestu se v táborech začal objevovat už od samotného počátku. Teprve s přelomem let 1950–1951 však omezování stravy doznalo masivního rozsahu na všech táborech a bylo uplatňováno opravdu bez skrupulí.
V terminologii vězeňských teoretiků šlo o takzvané „diferencované stravování“. Trestanci byli podle svých pracovních výkonů rozděleni do tří skupin. Největší dříči dostali kvalitní porce jídla. Kdo pracoval méně, dostal menší porce. Vězňové, kteří nesplnili normu, ale dostávali natolik omezené příděly, že přijímanou stravou získali méně energie, než kolik jí vynaložili na práci, takže u nich docházelo k deficitu.
Represivní režim však trval na tom, že vězňové nemají na nic právo: „Vše, co je jim správou táborů poskytováno, je jim poskytováno jen jako odměna.“ Trestanci, kteří nesplnili plán, dostávali stravenky odlišné barvy, takže táborový kuchař jasně poznal, jak velkou či malou porci jídla může do jednotlivých ešusů naložit.
Nikoho nezajímalo, zda dotyčný vězeň před zatčením pracoval jako učitel nebo úředník, takže na tvrdou práci v podzemí nebyl fyzicky připraven. Nikdo neřešil, zda vězeň s malým výkonem není zesláblý, hladový, nemocný či fyzicky handicapovaný.
Provoz jednotlivých uranových táborů detailně mapuje nedávno vydaná obsáhlá publikace Jáchymovské tábory – peklo, ve kterém mrzlo.
Jakákoli podlimitní práce byla považována za záměrnou politickou sabotáž. „Pachatel“ byl potrestán sníženými dávkami jídla, případně i pobytem v kárné samovazbě (korekci). Za tímto účelem byla v táborech zbudována samostatná korekční budova, ve které platil speciální zostřený režim.
Vůbec nejznámější korekce fungovala mezi roky 1951 až 1953 na příbramském uranovém táboře Vojna. Takzvaný betonový bunkr byl zbudován pod zemí a životní podmínky v něm byly mimořádně otřesné. Prostor podzemní korekce byl stísněný, vlhký, studený a s omezeným přívodem vzduchu.
Drsný byl však pobyt v jakékoli táborové korekci. Bylo to vězení ve vězení. Vedle nesplnění těžebního plánu sem vedla snadná cesta i přes jakékoli drobné projevy vzdoru, neuctivé pozdravení ostrahy a samozřejmě i pro podezření z plánovaného útěku.
Přeprava trestanců hromadně spoutaných v laně
Většina táborů byla postavena hned u důlní šachty. V několika případech tomu tak nebylo. Z jáchymovského tábora Nikolaj chodili trestanci asi kilometr pěšky na šachtu Eduard. Také z tábora Mariánská to byl do areálu šachty Eva kus cesty. U Horního Slavkova se z tábora XII muselo pěšky chodit na šachtu č. 14 pod Borovou horu.
Eskorta v takovém případě používala k transferu vězňů způsob nanejvýš ponižující. Říkalo se mu „chůze v laně“ nebo též „Stalinův autobus“, „krok buzerantů“, „stonožka“ či prostě „muklovský autobus“.
Ponižující chůze trestanců svázaných v laně. Zavátá cesta mezi jáchymovským táborem Nikolaj a uranovým dolem Eduard. Kresba z knihy Jáchymovské tábory – peklo, ve kterém mrzlo
O co přesně šlo? Eskortní útvar, pochodující v počtu 120 až 300 vězňů, nastupoval na cestu z tábora do práce a zpět v pětistupu. Vyjma první řady se každý další vězeň musel zezadu přitlačit na záda před ním stojícího vězně. Svoje ruce prostrčil předchozímu vězni podpažím a dal mu je přes prsa, čímž ho zezadu těsně objal. Totéž udělali všichni ostatní. Jako by to nebylo dostatečně trapné, ostraha celý útvar objímajících se vězňů ještě obtočila lanem, jehož konce spojila a uzavřela visacím zámkem.
Hromadný husí pochod v laně byl nedůstojný a koordinace společného kroku problematická i za suchého počasí. Když na jaře či na podzim přišly deště a bahno, co chvíli se část balíku vězňů válela v blátě, protože jeden uklouzl a strhl lavinu ostatních. Jindy někomu v bahně uvázla bota. Takový nebožák nebyl pochopitelně schopen pochodující balík vězňů zastavit, takže musel pokračovat v pochodu s jednou nohou neobutou. V zimních měsících se hromada svázaných vězňů brodila závějemi, popoháněna ozbrojenou stráží se psy, aby vězeňská eskorta nepřišla na pracoviště příliš pozdě.
Trestní stání na mrazu
Čtenáře možná překvapí, že nejeden nový vězeň zajásal, když ho po výsleších na StB a odsouzení odvezli k výkonu trestu do oploceného tábora. Táborový pozemek uprostřed lesů a s výhledem na nebe totiž působil úplně jinak než zamčené tmavé cely ve studených pevných věznicích. Každý nově příchozí však záhy poznal, že zdánlivá výhoda přírodního areálu se snadno stane i nevýhodou. Zvláště, když prakticky všechny tábory ležely ve vyšších polohách, o Krušnohoří nemluvě.
Od podzimu do pozdního jara byl charakteristickým rysem táborového života chlad, ne-li rovnou zima. Trestanci na sobě měli jen lehký oděv. Na táborovém náměstí probíhaly několikrát denně sčítací nástupy. Správného počtu nastoupených se ostraha obvykle nemohla dopočítat, a tak se počítalo znovu. Lhostejno, zda byla zima, déšť, sychravá mlha nebo sníh.
A když se trestanci začali hlasitě domáhat konce, protože už pociťovali chlad, velitel nástupu jim natruc nařídil stát za trest třeba ještě hodinu navíc. Podobně nechutné divadlo probíhalo i na důlních pracovištích, když zpocení a provlhlí trestanci vyfárali z teplého podzemí do venkovního chladu a nahoře začalo další přepočítávání.
Většina náboženských odpíračů vojenské služby odmítala na počátku 50. let těžit uranovou rudu. Jejich mnohodenní týrání mrazem šokovalo ostatní táborové vězně i svobodný západní svět. Náboženští odpírači museli stát v minus 10 až 15stupňových mrazech, dokud nepadli vysílením. Táborová ostraha sledovala jejich utrpení z vyhřátých kanceláří. Kresba z knihy Jáchymovské tábory – peklo, ve kterém mrzlo
To nebylo nic proti „trestnému stání na táborovém pranýři“ u táborového oplocení, před velitelským barákem nebo na jiných dobře viditelných místech v táborovém areálu. Podobně jako u pranýřů starých dob měla i diktatura proletariátu nutkání exemplárně ukázat celému táborovému osazenstvu, jak to dopadne s každým individualistou, který nebude dostatečně poddajný vůli represivních orgánů.
Několikahodinové, případně i několikadenní stání na studeném dešti, na mrazu či ve sněhové vánici mělo být pro každého důrazným varovným mementem. Vězňové, kteří takové trestné divadlo sledovali, na něj neměli nikdy zapomenout.
Zadokumentováno je hned několik případů, kdy museli na mraze stát solitérní trestanci, kteří už měli mizerných táborových podmínek po krk, takže jednoho dne prostě odmítli jít do práce. Pud sebezáchovy jim na chvíli vypověděl službu.
Vedení táborů je zpočátku umisťovalo do korekcí, jenže takový exemplární trest nikdo neviděl. V letech nejvypjatějšího stalinismu si správa táborů vzpomněla na starou formu tortury, při které ani není třeba někoho bít. Stačí ho jen někam veřejně vystavit. Když venku řádila zima, nechal náčelník tábora vzpurného vězně dvě tři hodiny stát na dobře viditelném místě uvnitř tábora. Každý to viděl a každý se zhrozil. Pranýřovaný trestanec většinou záhy zjihl a s další pracovní četou na šichtu poslušně odešel.
Složitější to bylo s ortodoxními členy církve Adventistů sedmého dne. Trvali na svěcení sabatu, takže sobotu co sobotu odmítali nastupovat do práce. Pro výstrahu ostatním museli tito věřící celou sobotu stát na mrazu. Většinu z nich to nezlomilo. Unavení z celodenního mučení pochodovali do práce v neděli, aby se o týden později celodenní mrazivé mučení opakovalo.
Celá řada bývalých politických vězňů nicméně připomíná, že absolutním vrcholem brutálních mrazivých trestů bylo týrání svědků Jehovových. Před rokem 1954, kdy veškerý tuzemský uran končil v atomových zbraních, odmítala většina svědků Jehovových tento vojenský průmysl podporovat.
Dnes již zesnulý skaut a politický vězeň Jiří Navrátil popisuje ve svých vzpomínkách situaci, kdy trestanci podezřelí z plánování útěku museli několik hodin stát bosí ve sněhu. Podobných případů je zadokumentováno několik. Někteří vězňové byli pro pobavení táborové ostrahy dokonce poléváni vodou. Kresba z knihy Jáchymovské tábory – peklo, ve kterém mrzlo
Velitelé trestaneckých táborů se je k těžbě pokoušeli donutit bitím, sníženými dávkami stravy, korekcemi a nakonec i vynuceným stáním na mraze. Ve spolehlivě doložených teplotách minus 10 až minus 15 °C byli skupiny i solitéři svědků Jehovových nuceni stát ve vánicích a na mraze nikoli hodiny, ale několik dní naráz. Někteří z nich dokonce celý týden, jen s malými pauzami na spánek. Aby z místa nemohli odejít, členové kriminální samosprávy je přivázali k plotu nebo jim boty přibili k zemi.
Jiné odpírače vyvlekli na střechy trestaneckých baráků, kde mrazivý vítr foukal nejsilněji. Náboženští odpírači uranové těžby tam zůstali, dokud nezkolabovali. Odnesli si omrzliny, zápaly plic a poškození vnitřních orgánů. Naprostou většinu z nich se ale k těžbě válečného materiálu stejně přesvědčit nepodařilo.
Útěky a nespravedlnost
Špatné ubytování, špatné oblečení, vadná pracovní výstroj, absence jakékoli bezpečnosti práce, nedostatečná zdravotní péče, vyčerpávající práce, hlad, všudypřítomná zima, každodenní šikana a ponižování. Zákazy, nadměrné restrikce, psychické a fyzické násilí, které bylo v rozporu i s tehdy platnými zákony lidově demokratického Československa. To byla realita jáchymovských trestaneckých táborů, obzvláště od konce roku 1950 do jara 1953.
V případě politických vězňů je třeba přičíst i další závažnou skutečnost. Většina údajně protistátních vězňů byla odsouzena za smyšlené a všelijak vykonstruované protistátní skutky. Sebemenší trest na nich vykonaný byl tedy aktem nespravedlnosti.
Mizerné životní podmínky přispívaly k tomu, že se někteří jednotlivci pokoušeli o útěk. Zcela běžně docházelo k útěkům, které političtí a kriminální trestanci organizovali společně. Političtí pro pocit bezmoci a frustrace z nespravedlnosti, kriminální ze vzdoru proti autoritě. V tu chvíli se však ocitali na jedné lodi.
O autorovi:Zdeněk Bauer je lektor, rešeršér, editor a informační analytik. Společně se svými spolupracovníky připravil k vydání obsáhlou úspěšnou publikaci Jáchymovské tábory – peklo, ve kterém mrzlo. |
Od roku 1949 do roku 1959 bylo zaevidováno 584 pokusů o útěk z uranových táborů. Celkem 131 útěků – tedy pouhých 23 procent – je evidováno jako úspěšných. Složky SNB Jeřáb pořádaly na uprchlé trestance neúprosné hony, neboť útěk byl z jejich pohledu vrcholem vlastizrady.
Přinejmenším 31 uprchlíků bylo na útěku zastřeleno. Většina ostatních byla postřelena, dovlečena zpět do táborů a zbita k nepoznání. Několik zadržených bylo následně popraveno. Vězeň, který úspěšně překonal zabezpečení tábora či šachty, musel ještě zdolat oplocenou hranici republiky. V Československu totiž zůstat nemohl. Úspěšně setřást své pronásledovatele se podařilo jen jednotlivcům.
Naprostá většina trestanců uranových táborů se o útěk nikdy nepokoušela. Věděli, že jejich šance jsou mizivé. Navíc jakýkoli pokus o útěk vedl k dočasnému zvýšení represálií v táboře, takže v rámci kolektivní viny byli trestáni nevinní. Jak se se všemi těmito nezákonnostmi pozdější republiková spravedlnost vypořádala? O tom bude řeč příště.
