Tam potom například sjížděl řeku Colorado dlouhou 450 kilometrů. A kochat se mohl nejen její průzračně modrou vodou.
Jak vznikl ten nápad, vyrazit do Ameriky a sjet jednu z nejznámějších řek světa?
Základ té myšlenky mi určitě vnukli už dříve moji skautští vedoucí, ti mě hodně ovlivnili a naučili mě milovat přírodu. Jinak pro celoživotního vodáka byla řeka Colorado modlou, toužil jsem se tam podívat odjakživa.
Kdo cestu zajišťoval?
Toto obstarával šéf expedice, můj dobrý kamarád Matěj Zapletal, který podal žádost o povolení expedice. On má bohaté zkušenosti ze zahraničí a Colorado už jednou pokořil, hodně nám to pomohlo a v žebříčku čekatelů nás to paradoxně posunulo výše.
Slyšela jsem, že není jednoduché se ke sjíždění řeky Colorado v Grand Canyonu dostat. Je to pravda? A jak se to podařilo vaší skupině?
To je pravda, někdo po tom touží celý život, ale bohužel se mu té zkušenosti nedopřeje. Američané tam ročně pustí 25 tisíc vodáků. Na dobrých deset let tam bylo naprosto vyprodáno. Pokud jste movití, můžete si povolení zaplatit. Ostatní jsou ale dáni do osudí a losem je pak vytažena skupina, která si řeku může sjet. My jsme patřili právě k těm šťastlivcům. Každý den je vyslána pouze jedna vodácká skupina. Je to především z toho důvodu, aby se neshlukovaly – v kempech je málo místa. Proto je celá trasa rozdělena do etap a vy víte, kde přibližně který den máte být.
Naplánovat expediční výpravu není jistě snadné. Jaký čas jste strávili nad přípravou a samotnou organizační složkou?
O tom, že vše klaplo, jsem se poprvé dozvěděl na jaře 2014. Tehdy mi Matěj Zapletal zavolal, že máme povolení a nic už nám nestojí v cestě. Začal jsem se tedy více soustředit na svou fyzickou kondici, zintenzivnil jsem běhání a jízdu na kole. Chodil jsem do posilovny, abych vydržel i dlouhou zátěž. Musíte mít dobrou fyzičku, jinak nevydržíte ani jeden den, je to skutečně namáhavé a vysilující. A prakticky hned se začalo i s plánováním, které definitivně skončilo až 11. února minulého roku, kdy jsme odlétali z Prahy.
Odcestoval jste na jiný kontinent změřit síly s divokou vodou. Co na to říkala vaše rodina?
Popravdě, manželka si nejprve myslela, že si dělám jen srandu, a nebrala to zpočátku jako hotovou věc. První pochybnosti se v ní objevily, až když jsem si na čtrnáct dní odjel přivydělat výškovými pracemi. Když jsem se za výdělkem vydal podruhé, začalo jí vše teprve docházet.
Jiří Topič (58 let)
|
Dočkal jste se z její strany podpory, anebo se vám to snažila spíše rozmluvit? A co děti?
Jednoznačně mě podporovala, pomohla mi vyplnit potřebné dotazníky a stála při mně až do poslední chvilky tady v Čechách. Děti jsou po mně, jsou zcestovalé. Dcera žije v Irsku a syn na Novém Zélandě.
Jak velká byla vaše výprava?
Jelo nás šestnáct, z toho jsem znal pouze jednoho člověka, hlavního iniciátora. Já mám ale rád situace, kdy jsou pro vás prozatím všichni neznámí a vy je teprve poznáváte. Navíc, na podobných výpravách dobrodruhy sbližuje to nebezpečí a adrenalin. Spojuje je ochranářský instinkt. Musíte dávat pozor jeden na druhého a táhnout za jeden provaz, aby nedošlo k úrazu anebo k fatální nehodě. Nejstaršímu účastníkovi bylo jednasedmdesát let, což je důkaz, že věk není nikdy limitem.
Jak to v tom národním parku funguje? Musíte se držet nějakých omezení a zásad?
Američané si bedlivě hlídají, co se tam děje a jestli náhodou někdo neporušuje pravidla. Například pro přespání jsou vyhrazené kempy – takové písečné pláže. Dřevo a suché rostliny na zatopení nesmíte ale nikde utrhnout, musíte hledat pouze naplaveniny. Takže jsme vždycky na raft postupně nabírali i takováto dřeva, která jsme při řece potkali. Nesmí po vás zůstat žádná stopa, takže i zbytky po vaření jsme museli vozit s sebou. Vzpomínám, že jeden večer jsme si dělali popcorn a všichni jsme se strašně báli, aby z hrnce nevylétlo ani jedno zrnko kukuřice. Nádobí se pak mylo v ekologickém saponátu a kýble se musely přecedit přes síta – zbytky jely opět s námi. Dokonce i popel z ohně se zužitkuje.
Jak popel zužitkujete?
Jednoduše. Jelikož naším záchodem byla plechová bedýnka od českých nábojů do zbraní a k tomu bylo jen přidělané prkénko, tak jsme vždy popel použili na zasypání. Aby nám bedýnky vystačily, měli jsme jich asi pět, muselo se chodit na malou do vody, tak to chodí v Grand Canyonu. Bedýnky jsme na konci cesty předali indiánskému kmenu Navahů a oni už se o to postarali. Když jsme odjížděli z kempů, tak to vypadalo, jako kdyby tam 1 000 let nikdo nebyl.
V posádce nebyla ani jedna žena, jak vypadala vaše strava?
Poradili jsme si s tím bravurně, myslím. Rozdělili jsme si služby, které se ten den staraly o jídlo. Čtyři lidi se tak starali o jídlo, oheň a záchod. Ráno, kolem osmé, se připravila na plynovém vařiči vydatná snídaně a zároveň se nachystal i oběd, abychom se tím pak už nezdržovali. Někdy jsme obědvali i přímo na lodi a to bylo vážně velmi příjemné. K večeři jsme si většinou na ohni opékali maso a každý den se chytali pstruzi, ti se lovili prakticky sami na kus chleba. Dokonce se jedné službě podařilo udělat i tvarohový dort. Většina členů jiných výprav zhubne, my jsme všichni přibrali dvě kila.
Grand Canyon, to jsou nádherné skály a přírodní scenérie. Číhalo tam ale i něco nebezpečného?
Jsou tam škorpioni. Pravidlem je, že kdykoli se navlékáte do věcí anebo lezete do spacáku, musíte si vše nejprve důkladně prohlédnout a vyklepat. Přišlo mi jako hřích spát jen ve stanech, a tak jsem si hledal různé osamocené koutky, kde jsem měl klid sám pro sebe. Jednou jsem se probudil, a když jsem uklízel spacák, vypadl z něj škorpion. Dodnes nevím, jestli lezl jen po vnější straně spacáku, anebo se hřál u mě.
Co bylo na sjíždění dravé řeky nejobtížnější? Čeho jste se nejvíce obával?
Určitě Lava Falls, což je jakýsi lávový vodopád, který vznikl při dávném výbuchu sopky. Došlo tak k přehrazení řeky, která si ale pak vydobyla nové koryto. Je to nejtěžší peřej, před kterou šestnáct mužů stálo v němém úžasu. Tam kolikrát pádlujete i ve vzduchu.
Měl jste strach?
Nebyl to ani tak strach, jako obrovský respekt. Je to živel a vy jej tak musíte i brát a s patřičnou úctou proplouvat jeho korytem. S našimi ani evropskými řekami to nejde srovnávat. Tady v Čechách máme stupně obtížnosti do šestky. V Americe je mají až do desítky, přesto se naše šestka nedá rovnat s tou jejich. Ta nejtěžší peřej v Grand Canyonu je právě desítka a navíc jsou pod ní hluboké jeskyně. Kdyby si vás tedy peřej stáhla, mohla byste se ocitnou právě tam a nikdo by vám už nepomohl.
Jaké jsou vaše cestovatelské cíle do budoucna?
Někdo řekl, že zdolání řeky Colorado vás kompletně změní a že na svět už nikdy nebudete nahlížet stejně, a je to pravda. Rád bych sjel Zambezi, což je opravdu obrovská řeka, a chtěl bych i do Ekvádoru.
