Fotograf by měl být psycholog a mít hodně pokory, říká mistr Štreit

  8:05aktualizováno  8:05
Jindřich Štreit, jeden z nejlepších českých fotografů, představuje svoje snímky na dvou místech v Jihlavě. V rozhovoru, které před zahájením výstav poskytl MF DNES, vypráví mimo jiné o svém boji s digitální technikou a dává návod, jak si získat co nejvíce důvěry u fotografovaných osob.

Fotograf Jindřich Štreit zahájil v Jihlavě hned dvě výstavy. | foto: Tomáš Blažek, MAFRA

Jindřich Štreit je pravděpodobně nejaktivnějším a nejvlivnějším tuzemským fotografem, u kterého navíc kvalita ani intenzita práce s věkem neklesá.

Snad je to proto, že fotografii učí, ale není na ní existenčně závislý: nemohla se mu tedy nikdy zprotivit. „Témata si spíše nachází mne. Je to taková vzájemná vazba. Mám štěstí, že dělám jenom to, co mě baví, nemusím dělat žádné kompromisy. To je ta nejlepší deviza mé fotografické práce,“ říká Štreit v rozhovoru před zahájením hned dvou jihlavských výstav, na kterých ukazuje své fotografie.

Jindřich Štreit

* Narodil se v roce 1946 ve Vsetíně. Po absolvování oboru výtvarná výchova na Pedagogické fakultě Univerzity Palackého v Olomouci začal svou pracovní kariéru jako učitel na základní škole v Rýmařově. Od roku 1972 se systematicky věnoval fotografování vesnického života.

* Po účasti na nepovolené výstavě v roce 1982 měl zakázáno fotografovat a učit. Pak pracoval jako dispečer Státního statku, o to více však fotil. Po roce 1989 pracoval na okresním úřadu, pak v muzeu v Bruntále, kde vedl také galerii, od roku 1994 je samostatným fotografem, vyučuje na Institutu tvůrčí fotografie Slezské univerzity v Opavě, učil také na pražské AMU.

* V roce 2000 se stal docentem fotografie, od roku 2009 je profesorem.

* Od roku 1991 fotografoval kromě evropských zemí také v ruském Burjatsku, Ingušsku či Čečensku, vytvořil fotografické cykly Ženská vesnice, Ocelový svět, Tichá nemoc či Cesta ke svobodě a desítky dalších. Připravil 1 100 autorských výstav, vydal třicet knih. Jeho práce jsou v nejvýznamnějších sbírkách.

Silnice nejen na Vysočině jsou letos plné uzavírek a objížděk, vy jste ale fotograf-cestovatel. Jak se vám cestovalo do Jihlavy?

Vždycky, když jedu do Jihlavy, tak se mi cestuje dobře, protože se mám na co těšit. Takže se netrápím jinými myšlenkami. Když jsem jel teď, řekl jsem si, že nepojedu po dálnici. Vzal jsem to přes Svitavy, Nové Město na Moravě a Žďár nad Sázavou s tím, že jsem se zastavil cestou v galerii v Novém Městě na Moravě, kde jsem viděl krásnou výstavu fotografií Viléma Reichmanna, plastik Pavla Tasovského a díla dalších autorů. Pak jsem se zastavil v ateliéru Jana Svobody v Radňovicích, což bylo také výborné. Když jsem byl ve Svitavách, tak jsem byl pozdravit paní ředitelku muzea a galerie Blanku Čuhelovou s tím, že tam připravuje dvě výstavy - jednu polských sochařů a druhou o letadlech, takže jsem měl úžasné zážitky po celou cestu.

Co vás pojí s Jihlavou?

Přátelství. Mám tady řadu přátel, které vždy rád vidím.

Také jste ale na Jihlavsku fotografoval, součástí vystavované kolekce Brána naděje je i snímek z Kostelního Vydří.

Ano, v Jihlavě jsem měl také několik výstav. Několikrát v protidrogovém centru, v kulturním domě psychiatrické léčebny a potom i v rámci jihlavského festivalu dokumentárních filmů. Sleduji také aktivity jihlavské Střední umělecké školy grafické, protože někteří z jejích studentů se hlásí k nám do školy.

Co jste fotografoval v Kostelním Vydří?

Část projektu Cesta ke svobodě. To bylo moc pěkné, protože je tam terapeutická komunita Podcestný mlýn, zaštítěná brněnskou organizací Podané ruce. Tam jsem trošičku fotografoval. Také jsem měl kdesi v té oblasti Jihlavska výstavu na jedné evangelické faře. Tady je krásná krajina, a tak jsem si to vždy skutečně užil. Jezdil jsem také do Strmilova nedaleko hranic Vysočiny, kde bydlel význačný malíř a sochař Hugo Demartini.

Jste stále aktivním fotografem i ve svém věku. Pro řadu fotografů mladších ročníků přitom jako by už během prvních let po roce 1989 zmizela témata. Vy si je však stále nacházíte, jak to děláte?

Ta témata si spíše nachází mne. Je to taková vzájemná vazba. Mám štěstí, že dělám jenom to, co mě baví, nemusím dělat žádné kompromisy. To je ta nejlepší deviza mé fotografické práce. Protože učím, nejsem na fotografování závislý, a tak dělám to, co je pro mne příjemné, v čem vidím smysl, a to, co chci dělat. Nevidím v tom něco násilného.

Vybral byste jeden z bezpočtu svých fotografických cyklů, který je vám dražší než jiné?

Nejdůležitější má práce je asi téma Vesnice, které se táhne od konce sedmdesátých let. Samozřejmě jsem totéž téma po revoluci hledal i v jiných zemích, takže jsem to mohl porovnávat a prožít i s nuancemi jiných zemí.

Fotografie z Jiříkova z roku 1983.

Fotografie z Jiříkova z roku 1983.

Na čem teď pracujete?

Souběžně na čtyřech projektech. Můj čas je tak rozdělen, abych průběžně fotografoval všechna tato témata. Moc si to užívám.

Fotografujete také na ulici? Máte procházky s fotoaparátem?

To nedělám. Nemám takové procházky. Nebyl bych schopen jít tady po ulici a fotografovat, vůbec mě to neláká, není to můj styl. Musím mít téma, a když ho mám, tak mimo to téma fotografuji jenom velice minimálně. Tolik se na to téma koncentruji, že se nerozptyluji dalším nezávazným fotografováním. Mou snahou je to téma také vždy dokončit, ukončit výstavou, katalogem nebo knihou. Nenechat ho rozdělané.

Fotografovaní lidé vždycky vědí, že je fotografujete?

Z devadesáti procent ano. Nepoužívám ani objektivy s dlouhými ohnisky, abych mohl fotit z dálky. Teď mám jenom jeden objektiv s ohniskem 24 až 70 milimetrů. S tím si musím vystačit. Proto nenosím ani brašnu s objektivy, abych je stále měnil. I když by to vypadalo efektně.

Prospěl fotografii nástup digitálních technologií?

Je to svobodné, fotografovat může každý a každý se může stát slavným umělcem.

Jak jste se vy potýkal s digitální technologií?

Já se s ní potýkám stále, to je věčný boj. Dlouho jsem odolával a teprve poměrně krátce pracuji s digitálem. I když o to intenzivněji. Dlouho - asi pětadvacet let - jsem fotil s Leicou, teď mám Canon. Můj způsob práce s digitálem je podobný, jako když jsem fotografoval klasicky. Pokud si zvyknete dívat se, vidět fotografii, tak to zůstává, to se nemění. Důležité je, zda má fotografie co říci, nezáleží na technologii. Já neřeším, zda jde o digitál, nebo o klasiku. Ani u mých studentů mě to tolik nezajímá. Ať dělají, jak chtějí, hlavně ať donesou skvělé fotky.

Je to možná banální dotaz, ale máte fotografii, kterou považujete za svou životní?

Já každou svou fotografii považuju za svou nejlepší (smích). Ne, to si dělám legraci, je to otázka období, v každém cyklu, který uděláte, vždy je několik fotografií, které jsou stěžejní, důležité. Ale ne všechny mají takovou údernost, vždy je jenom pár těch, které máte raději než ostatní.

Dvě výstavy

Výstava Vesnice je svět bude v Oblastní galerii Vysočiny v Jihlavě v ulici Komenského k vidění až do 30. srpna. Kromě Jindřicha Štreita se jí účastní čtrnáct dalších umělců.

V chrámu Povýšení svatého Kříže v Křížové ulici je do 18. července (v dalších dnech přístupná po domluvě) samostatná výstava fotografií Jindřicha Štreita s názvem Brána naděje.

Cestujete jako fotograf raději s lehkou fotovýbavou, nebo nelitujete tahat se s brašnou s deseti kily?

Čím méně jste nápadný, tím je to lepší. Já té výbavy moc nepotřebuji, mám jeden fotoaparát v nenápadné tašce, která ani není fotografická. Myslím, že je to lepší, než když se člověk prezentuje jako fotograf.

Bolí vás někdy od fotografování tělo?

Spíš bolí duše, když něco nestihnete, něco vám uteče a pak na to musíte myslet. Po fyzické stránce jsem docela v pohodě. Moc na to nemyslím. Samozřejmě - když několik dnů intenzivně pracuju, tak jsem večer unavený. Ale zase ráno pokračuji dál v práci. Samozřejmě - s pohybem je někdy potíž. Když mám fotit vkleče, je to trošku problém, než se zase postavím (smích).

Z prostředí, ve kterých jste fotil - kam bylo nejtěžší se dostat?

Prakticky u každého projektu strávíte osmdesát procent času a energie tím, že si připravujete k fotografování půdu. Abyste zaujal, přesvědčil, získal důvěru. To chce mnoho času, energie a taky psychologie. Potom - když už toto máte vyřešené - tak je to velice jednoduché, to si člověk užívá, hlídá si ty situace a je to krása. Fotograf by měl být hodně psycholog a mít hodně pokory. Protože on je ten nejposlednější: jakmile se začnete prosazovat, producírovat, jde všechno do háje.

Také jste někdy narazil na zavřené dveře, na situaci, kterou jste nezvládl?

Snažím se absolutně vyvarovat jakýchkoli problémových situací. Když cítím - a to člověk opravdu musí vycítit, že už je to na hraně, tak musím s fotografováním v té chvíli skončit. A třeba to zkusit další den. Znovu zase od začátku si tu situaci budovat.

Představte cykly, které jsou nyní k vidění na jihlavských výstavách v chrámu Povýšení svatého Kříže a v Oblastní galerii Vysočiny v Komenského ulici.

V kostele je výstava Brána naděje, která se dotýká náboženství, sakrálního života od narození po smrt, tam, kde se člověk dotýká duchovní stránky. Je to výběr třiceti fotografií z mnoha cyklů včetně zahraničních, aby to vytvořilo symbolicky cestu životem od zrození k smrti. Výstava byla připravena k miléniu, oslovil mě olomoucký arcibiskup Jan Graubner, vyšla k tomu i kniha. Soubor fotografií byl několikrát vystaven, bylo to celkem asi sedmdesát fotografií. Pak mě oslovil před třemi lety jiný pan farář, že viděl tu výstavu a že by rád udělal její selekci pro jinou výstavu v Madridu, kde bylo setkání mládeže s papežem. Vybral třicet fotografií a ty jsou zde vystaveny. Druhá výstava Vesnice je svět je společná - já tam mám osm fotografií s vesnickou tematikou. Výstava je pojmenována podle mé první knihy, která se jmenovala Vesnice je svět. A to zase vzniklo podle názvu knihy, kterou kdysi vytvořil britský fotograf Don McCullin.

Nejčtenější

Na zahradě si postavili venkovní kuchyni. Svépomocí a za tři měsíce

Anna a Marek si na zahradě v obci Krásné na Vysočině postavili za tři měsíce a...

Anna a Marek si na zahradě v obci Krásné na Vysočině postavili za tři měsíce a svépomocí krásnou dřevostavbu. Vysněnou...

Afghánský migrant cestoval po D1 na rezervních kolech návěsu kamionu

Dvacetiletý Afghánec byl ukrytý na rezervních kolech návěsu.

Při běžné kontrole kamionu na jednom z parkovišť u dálnice D1 našli celníci z Vysočiny nelegálního migranta ukrytého na...

Opilý řidič u Třeště srazil dva chodce. Ti na místě podlehli svým zraněním

Mezi obcemi Čenkov a Třešť srazilo auto dva chodce, kteří na místě zemřeli (18....

V neděli nad ránem mezi obcemi Čenkov a Třešť srazil muž v autě dva chodce. Přestože na místo ihned vyjela záchranná...

Čekatelé V+V. Zůstanou nadějní brankáři trpěliví a prorazí do NHL?

Brankář Dan Vladař patří Bostonu, na zápas v NHL však stále čeká. Zatím chytá v...

Jejich příjmení začíná na stejné písmeno. Oba jsou to brankáři. Oba už před čtyřmi lety odešli do zámoří, aby se...

Před čtyřmi roky vyhrál MasterChefa, ve svém podniku se tím však nechlubí

Mladý pár Barbora Sokolíčková a Roman Kotlář v Novém Městě na Moravě druhým...

Už déle než rok funguje v jednom z opravených historických domů na Vratislavově náměstí v Novém Městě na Moravě kavárna...

Další z rubriky

Počet psů na Vysočině klesá, problémy s exkrementy však zůstávají

Jezevčík

Ačkoliv to tak ve městech a jejich nejbližším okolí často nevypadá, počet psů na Vysočině nejen že neroste, ale někde...

Dodávka se nevešla pod viadukt, zaklíněné auto vyprošťovali hasiči

Hasiči museli upustit kola, aby kamion klesl a dal se vyprostit.

Pod viaduktem v třebíčské Nádražní ulici uvízla dopoledne dodávka, která zhruba na hodinu úplně zablokovala provoz do...

Po cyklostezce pod silnicí se dostanete do Žďárských vrchů. Už za rok

Cyklostezka spojující Žďár nad Sázavou s městskou částí Stržanov má být...

Přesně za rok už se budou moci zájemci projet po nové cyklistické stezce, která propojí Žďár nad Sázavou s jeho místní...

Advantage Consulting, s.r.o.
TECHNICKÝ PRACOVNÍK VE VÝROBĚ

Advantage Consulting, s.r.o.
Kraj Vysočina
nabízený plat: 23 000 - 25 000 Kč

Najdete na iDNES.cz