„A půl roku se potom dávám dohromady,“ směje se čtyřicetiletý Semerád, známý i pod pseudonymem Sutoja.
Jeho poslední cesta po Anglii skončila na konci května. Dala mu ale zabrat. „Nejtěžší cesta, co jsem kdy jel. Sedm dní z Anglie pro mě bylo hodně náročných, hlavně psychicky. Ale jsem tu,“ napsal na Facebooku.
Loni od východu k západu přejel Spojené státy, předtím Sardinii, pak Turecko a potom Saharu – oklikou přes Balt... I když říká, že je pro něj snazší být stále na cestě a v sedle bicyklu než žít na jednom místě, současně přiznává: nejsem doživotní nomád.
„Hledám ideální místo a ideální partnerku. Až to přijde, tak se usadím. I zkušenost usedlého života mám za sebou: pět let jsem pracoval jako hajný a žil na jednom místě. Cestování mám ale asi v krvi,“ přemítá.
Letos plánoval ještě cestu do Japonska, čeká ho ale operace nosní přepážky, a tak cestu odloží. „Zkusím kratší cestu po Evropě, možná do Norska, jestli tam nebude moc zima,“ plánuje.
Když jsme u Japonska – jeho přezdívka japonsky zní... Co vůbec znamená? „Sutoja – Su to já,“ směje se.
Za den 326 kilometrů
Jeho nejdelší souvislá cesta na Saharu a zpět měřila 16 tisíc kilometrů. Absolvoval je na cestovním kole s průměrně 65 kilogramy bagáže.
Že je nějaký cíl daleko? Jak pro koho. „Vím, že denně sto až dvě stě kilometrů s plně naloženým kolem ujedu, tak to neřeším. Ani nikam nespěchám. Jednou jsem ve Spojených státech ujel za den 326 kilometrů. Pak jsem si dal jednodenní pauzu,“ popisuje Semerád.
Vytyčí si konec cesty, ale detaily neplánuje. Cestuje za minimální náklady deset až dvacet eur denně. Noclehy si domlouvá přes internet, nebo stanuje na klidných místech. Vozí benzinový vařič, den začíná teplou snídaní. Často ešusem müsli, zalitého vroucí vodou. Při cestě přes Spojené státy ale vezl až 12 litrů vody - v některých úsecích bylo k nejbližšímu zdroji sto kilometrů.
Cestovat začal před deseti lety, kdy odjel pracovat do Anglie, aby se naučil jazyk. První delší cesta na kole jej zavedla do Sardinie, pak k syrským hranicím k megalitické památce Göbekli Tepe.
K návratu odtud se rozhodl z důvodu, který se zdá být pro něj typický: až měl rozedrané všechny duše.
„Tenkrát jsem neměl ještě ani tak vychytané kolo, praskaly mi špice, ráfek. Na dlouhé cesty to chce bytelné kolo se železným rámem, který vám kdekoli mohou svařit,“ popisuje Semerád.
Před čtyřmi lety prodal v Česku byt, pak i auto. „Když jsem na cestě, je to dobré, horší jsou návraty: vmezeřit se zpátky do společnosti. Věřím, že se ale jednou zvládnu usadit,“ usmívá se.
Domů dorazil až na Mikuláše
Jeho nejdelší cesta vedla na Saharu a zpátky. Začala paradoxně cestou do Ameriky. Chtěl jet na kole z Aljašky do Jižní Ameriky. Jenže ho nepustili do Spojených států, když se ukázalo, že nemá zpáteční letenku.
Tak místo toho jel k Baltu. Tam se mu ale nelíbilo počasí, tak se otočil a zamířil přes Španělsko do Maroka a na Saharu. Pak přes Skotsko a Británii zase zpět. Šestnáct tisíc kilometrů. Domů přijel na Mikuláše.
Za tři měsíce přejel Spojené státy. „Bylo to tam dobré, ale tam třeba jedete týden, kdy za celý den vidíte jedno městečko v poušti. Nebo jedete 80 kilometrů v odstavném pruhu dálnice, ze které nemůžete uhnout, protože je lemovaná ostnatým drátem. Když to ale projedete, má to své kouzlo. Jel jsem i po staré silnici Route 66, kde byl klid, ani auta tam už nejezdila. Jenom vedle silnice vlaky.“
Na cestě si prý připadá někdy jako zvíře. „Cítíte, jak se vám posilují instinkty: kde přenocovat, odhadnete, jaké bude počasí.“
Nejvíc se mu líbilo v Turecku. Památky, odlišná kultura. Tam také zažil zatím největší drama svého cestování. Kdy ho instinkt zradil. Když jel na horu Nemrut, jejíž vrchol zdobí uměle navršená pohřební mohyla z roku 62 před naším letopočtem, ustlal si na noc pod širákem na opuštěné cestě. Stan nestavěl.
„Bylo krásné jasné nebe. O půlnoci najednou začal vichr a bouře. Naštěstí se nepřehnala přímo přese mě. Do rána jsem ležel schovaný pod celtou a doufal, že to přejde. Tam stačilo málo a měl bych smůlu.“
