Jeho Klement Gottwald však vzbudil nebývalou vlnu zájmu, kterou ještě podtrhla další výrazná role v seriálu První republika.
„To, že jsem se - v uvozovkách - proslavil až díky seriálovým postavám, rozhodně nevnímám jako nějakou nespravedlnost. Spravedlnost totiž v naší branži neexistuje, stejně jako v ní nemůže existovat demokracie,“ usmívá se čtyřicetiletý rodák z Třebíče.
„I když musím doplnit, že České století ani neberu jako klasický seriál, spíš cyklus hraných dokumentů,“ doplňuje.
Ztvárnit předsedu vlády a později také prezidenta Gottwalda asi nebylo jednoduché. Jak se vám dařilo sžít s postavou, která je vnímána jako symbol zla?
Tam nešlo ani tak o nějaké sžívání se. Záměr byl pojmout ho jako historickou postavu popsanou v literatuře a zachycenou v dobových dokumentech. Režisér Robert Sedláček se scenáristou Pavlem Kosatíkem rekonstruovali období komunismu a tehdejší jednání taková, jaká možná byla. A v rámci těchto vykonstruovaných situací jsme se s Robertem pokoušeli vytvořit co nejreálnější postavu.
Jiří VyorálekČtyřicetiletý rodák z Třebíče, divadelní a filmový herec. Vystudoval brněnskou konzervatoř a poté ve stejném městě i Janáčkovu akademii múzických umění. Do rodné Třebíče se stále rád vrací. I kvůli své další lásce – hudbě. Sedm let bylo jeho domovskou scénou brněnské Divadlo Husa na provázku. Řadu rolí v té době ztvárnil také v Divadle Reduta. Za souborné uvedení jevištní tetralogie Sto roků kobry podle Fjodora Michajloviče Dostojevského byl v roce 2007 nominován na Cenu Thálie. Od září 2013 je členem hereckého souboru Divadla Na zábradlí, kde nezaměnitelně ztvárňuje například Wericha v Korespondenci V+W či Vronského v Anně Karenině. Je často k vidění na televizní obrazovce i filmovém plátně. Hrál třeba Klementa Gottwalda v sérii dramat České století nebo roli obchodníka Jaroslava Valenty v seriálu První republika. Jako kytarista figuruje v kapelách Meteor, Špinavý nádobí a Jupiters Disco Cowboys. Zdroj: csfd.cz, nazabradli.cz |
Čeho jste si nejvíc všímali?
Z dobových věcí jsme přebrali určité fyzické aspekty, například Gottwaldův způsob pohybu, i když to nikdy netrefíte úplně přesně. A taky člověka moc nebaví se na tu zrůdu koukat pořád. Spíš jsme si vytvořili vlastní svět, jak asi mohl fungovat a vypadat, aby to bylo co nejzajímavější pro diváka.
Jak vůbec vy sám Gottwalda po natáčení vnímáte? Změnil se váš pohled na něj?
Než jsem se kvůli Českému století začal o jeho postavu důsledněji zajímat, vnímal jsem ho absolutně negativně. Ale když jsem si s ním prožil dvacet natáčecích dní, nakonec jsem musel uznat, že v tom chlapovi něco být muselo.
Co konkrétně vás zaujalo?
Obzvlášť to, jakým způsobem uchopil moc. I když mu nahrála zmatečná doba, kdy kolabovala demokratická fronta a těmto lupičům se naskytla možnost ovládnout úplně všechno. Rozhodně však nešlo o člověka úplně neschopného, naopak si myslím, že v sobě měl velkou sílu dotáhnout své snažení až do pro nás nešťastného a pro něj šťastného konce.
Před vámi už kontroverzní postavu komunistického prezidenta ztvárnila řada českých herců, byť většina z nich ve snímcích poplatných době. Hledal jste i v jejich pojetí nějakou inspiraci?
Ne, to zásadně nedělám. Ani v rámci představení v divadle nesleduju, jak k mé roli přistupoval někdo jiný. I když vím, že srovnání se vždycky nabízí nebo nabízet bude.
Ale seriál Gottwald s Jiřím Štěpničkou v hlavní roli, který televize vysílala v polovině osmdesátých let, si určitě vybavíte…
Jasně, jako kluk jsem ho viděl. Ostatně v televizi tehdy nebylo nic jiného, jen tohle. A ve škole se nás myslím i ptali, co se v seriálu zrovna dělo. Kontrolovali, jestli jsme se na to veledílo koukali. Díval jsem se, ale zvláštní stopu to ve mně nezanechalo.
Vymýšlí převrat. Jiří Vyorálek hraje Klementa Gottwalda v únoru 1948.
Šel jste tedy vlastní cestou… Jaká byla?
Snažili jsme se v postavě najít určitou míru záludnosti, chorého přemýšlení, což je strašně vděčná herecká práce. Složitý záporný hrdina je pro ztvárňování vždycky lepší. A samozřejmě je to atraktivnější i pro diváky.
Takže raději hrajete právě „záporňáky“?
Rozhodně jsou zajímavější. Prvoplánově kladné hrdiny mají rádi někteří mí kolegové, ale já to mám naprosto obráceně.
Co Gottwaldova nezaměnitelná vizáž, přizpůsobil jste se jí nějak výrazně?
Nemusel jsem přibírat ani hubnout, nejvíc práce tedy měli maskéři. Třeba se zakrytím mého tetování, které se jim často nelíbí. Ale já jim říkám, že na něm právě můžou dokázat, co umí (směje se).
Na ruce máte opravdu nepřehlédnutelný výtvor…
Mám rád starou školu – piráty, lebky, kotvy, mořské panny, takovou klasiku. Tohle jsem si nechal udělat asi před deseti lety.
České stoletíOtevřená série autorsky zpracovaných televizních dramat, která se vracejí ke klíčovým událostem českých dějin od vzniku Československa v roce 1918 až do jeho rozpadu v roce 1992. Cyklus byl vytvořen podle scénáře spisovatele Pavla Kosatíka, režisérem je Robert Sedláček. Každý z devíti dílů se zaměřuje na jedno datum a klíčové aktéry, jejichž tehdejší rozhodnutí měla mít osudové důsledky pro celý národ i pro ně samotné. Druhou část sérii právě vysílá Česká televize – v neděli 23. listopadu od 20 hodin mohou diváci vidět díl Je to jen rock’n’roll, který se věnuje událostem předcházejícím zrodu Charty 77. Zdroj: ceskatelevize.cz, csfd.cz |
A plánujete nějakou další „kérku“? Říká se, že u jedné člověk většinou nezůstane…
Já bych měl obrázků taky raději víc, ale už tohle lidi dost provokuje, tak se krotím. Ale nevím, jak dlouho to v sobě dokážu ještě ubrzdit. Proto si spíš myslím, že nějaký nový obrázek na mně přece jen časem vykvete.
Ještě jednou se vrátíme k Českému století: ovlivnilo natáčení, že šlo o hodně vážná témata, nebo jste se při něm stihli i zasmát?
Rozhodně jsme se bavili - právě kvůli tomu, abychom tíhu tématu setřásli, protože jsme si ji nehodlali brát s sebou domů. Hodně jsem byl v kontaktu s Davidem Novotným, který ztvárnil Rudolfa Slánského, a David je - stejně jako Robert Sedláček - hodně vtipný člověk. Takže ač jsme se věnovali závažným, tvrdým tématům, naše obranná reakce po skončení záběru byla všechno co nejvíc zlehčovat. Nazval bych to šibeničním humorem, který jsme si docela dost užívali.
Zmínil jste režiséra Sedláčka… Jaký je váš názor na nedávnou polemiku, jestli měl, či neměl dostat státní vyznamenání od prezidenta Zemana, a úbor, v němž ho nakonec přebíral?
Já věděl, že se na to zeptáte. (usmívá se) Řekl bych, že je to tak výrazná režisérská postava, že vyznamenání dostat měl. A že Robert přišel vystrojený jako do lesa, mě nepřekvapuje, protože takhle chodí pravidelně. Přebíral tak Cenu české filmové kritiky i ostatní ocenění. Proto nevím, proč by v případě prezidenta, ještě navíc tohohle prezidenta, měl dělat nějakou výjimku.
Zdá se, že politika nejde úplně mimo vás. Sledujete ji podrobněji? A dokážete si v ní představit sám sebe?
Trošku jsem ji přestal sledovat, protože jsem se jí nechal unavit. Ale samozřejmě politiku vnímám, člověk se před ní nemůže uzavřít. I když s ní související témata nijak nevyhledávám. A sebe bych si v politice rozhodně představit nedokázal. Co bych tam dělal…
I když alespoň maličko už jste do ní zasáhl. Někteří komunisté z Vysočiny tvrdili, že se na seriál České století kvůli dílům o Gottwaldovi schválně nedívají a raději si zapnou pořady o vaření nebo přírodě…
Myslím, že to je vynikající reakce. Je vidět, že v jejich vnímání světa se vůbec nic nezměnilo. Je to pořád to samé, ač o sobě tvrdí, že jsou zmodernizovanou stranou, která už myslí jinak. Proto beru jako úspěch, že zrovna taková reakce od nich přišla. Lepší reflexe a potvrzení toho, že se nám to povedlo, jsme ani nemohli čekat. I když v Třebíči teď komunisti vyhráli volby do městského zastupitelstva… Takže je vidět, že se názory lidí mnoho nemění.
Co podle vás zapříčinilo jejich vítězství?
Lidé je asi byli zvyklí volit z předešlé doby. Moderní politická historie totiž není ideální. Václavu Klausovi se povedlo zkompromitovat pravici takovým způsobem, že lidé jsou naštvaní a obrací se zase zpátky doleva. A v tom humusu, ve kterém žili tenkrát, se jim asi žilo lépe. Nebo na to spíš tak vzpomínají.
A jak si éru socialistického či komunistického Československa vybavujete vy?
Byla to doba útěků. Pro mě to znamenalo dostat se mezi třebíčské vodáky, kde nebyly žádné pionýrské nástupy. A kde se to co nejvíc podobalo svobodnějšímu skautingu. Nebo cestu do amatérského divadla, kde bylo svobodnější prostředí, i když stále dost svázané.
Když přišel listopad 1989, bylo vám teprve patnáct let. Jak jste všechny události, které mu předcházely nebo s ním byly spojené, vnímal?
Docela dobře, už tehdy jsme sháněli zakázané kapely – Žabí hlen a podobné. Člověk se snažil pochytit, co je underground a jak funguje. Tu chuť poznávat, co se děje mimo oficiální strukturu, jsem v sobě měl. A pokud to šlo, snažil jsem se dostat ke všemu, co mě zajímalo. Když to potom ruplo, byl jsem ve druháku na konzervatoři v Brně. Tehdy jsme začali zakládat stávkové výbory, schůzovalo se…
Vybavíte si ještě, co přesně jste dělal v pátek 17. listopadu 1989?
To opravdu nevím. Vybavuju si jen to, že když jsem potom přijel z Třebíče do školy do Brna, teprve se provalilo, že se v Praze něco děje.
Do Třebíče, kde jste se narodil a vyrůstal, se stále vracíte. Co pro vás znamená?
Často tam jezdím na chalupu, kterou jsem se snažil zvelebit. Předminulý týden jsem na ní strávil asi pět dní. Takže pro mne Třebíč znamená hezky si zapálit v kamnech. A taky si zajít na zkoušky s kapelou, která se jmenuje Jupiters Disco Cowboys. Zrovna teď budeme mít v Třebíči koncert, 6. prosince v Lihovaru.
27. listopadu 2013 |
Kolega zmiňoval, že vás kdysi potkával na Třebíčsku na zábavách… Muzika vás tedy baví už od studentských let?
Ta přetrvává pořád.
Teď figurujete jako kytarista dokonce ve třech kapelách. Jak všechno stíháte?
Pravdou je, že okamžikem odchodu do Prahy, kde teď trávím kvůli divadlu většinu času, jsem musel tyhle aktivity hodně zmrazit. Takže s Meteorem se nyní potkávám málo. Špinavý nádobí zase hraje dvakrát do roka – a vždycky zrovna v době, kdy nemůžu. A s Jupiters Disco Cowboys jsme měli pauzu, až letos v létě jsme spolu zase byli na soustředění a teď se scházíme jednou za tři týdny. A ladíme formu na toho 6. prosince. (usmívá se)
A co vás baví víc? Hraní v divadle, nebo v kapelách?
To druhé beru vyloženě jako zábavu. Na kytaru opravdu neumím, nikdy bych se tím neuživil. Ostatní mi jen tolerují, že do ní třískám. Je to takový vysněný koníček, který se snažím udržovat, abych měl také nějaký oddych.
