Oslavu svých šedesátin označuje Markéta Hejkalová jako „pravou“. „Bohužel letošní rok je přestupný, takže mám ‚pravé‘ narozeniny. Oslava bude asi větší než jiné roky. Více mě ale zaměstnávají přípravy knižního veletrhu. Zrovna máme uzávěrku sborníku Země úsměvů. V něm by mělo být třicet povídek od autorů, kteří na veletrhu měli autorské čtení. Mám už šestadvacet povídek,“ říká prozaička, překladatelka z finštiny a zakladatelka havlíčkobrodského knižního veletrhu.
Název Země úsměvů mi přijde výstižný. Mohu potvrdit, že na veletrhu návštěvníci mohou objevovat nové knihy a většina prodejců nešetří úsměvy...
V posledních letech je pro návštěvníky důležitý doprovodný program veletrhu. Někteří mluví o festivalu, na kterém se mohou sejít s autory, poslechnout si je, získat jejich podpis. Jsem ráda, že veletrh umožňuje objevovat nové knihy, nové nakladatele.
Vnímáte proměnu veletrhu oproti devadesátým létům?
Počet nakladatelství se zdvojnásobil: začínali jsme na osmdesáti, nyní jich je sto šedesát. V devadesátých letech nebyl takový zájem o doprovodný program. Lidi zajímaly knížky za levnou cenu. Poptávka byla po české literatuře a dalších knihách, které byly za normalizace zakázané - harlekýnkách, ezoterice… Zpočátku jsem musela přemlouvat vystavovatele i autory, aby přijeli. Letos mám většinu vystavovatelů přihlášených. Ale řešíme zase problémy s parkováním, s dopravní situací...
Zvládáte sledovat i literární novinky?
Letos jsem porotkyně za prózu v ceně Magnesia Litera, takže jsem za poslední měsíce přečetla na šedesát knih. Zajímají mě autoři, kteří přijíždějí na můj veletrh. Ráda je čtu a objevuji nová jména. Ludvík Vaculík říkal, že kritériem dobré knihy je to, že mě zajímá, jak to dopadne, že nemůžu odložit knihu. Hodně mě poslední dobou zaujal, mimo jiné, prozaik Michal Vrba. Já jsem čtenář, který hltá. Nestíhám ani sledovat všechny novinky ve finské literatuře. To je zapříčiněno boomem skandinávské literatury. Před rokem 2000 vycházely tři knížky ročně. Nyní je žánrová pestrost: detektivky, finské podivno, sci-fi, fantasy.
Jak si od knížek odpočinete?
Nejlepší odpočinek je ale s knížkou. Také ráda cestuji, chodím na výlety.
Literatura vás provázela do dětství. Váš dědeček byl spisovatel František Křelina. Jaké na něj máte vzpomínky?
Můj děda byl ve vězení od roku 1951 do roku 1960. Na amnestii se vrátil pár měsíců po mém narození. Když jsem začala v roce 1966 chodit do školy, začala se připravovat dědova rehabilitace. Tehdy jsem se teprve z hovorů rodičů dozvěděla, že děda byl ve vězení a že o tom nemám mluvit. A hloupé dítě si myslelo, že děda byl zloděj - proč by byl jinak ve vězení? Ve skutečnosti však nebylo hloupé dítě, tedy já, ale doba. Hloupá a strašná! Později mi rodiče všechno vysvětlili.
Vnímala jsem třeba autogramiádu, kterou měl děda v roce 1968 v Brně. Před knihkupectvím Československý spisovatel stála velká fronta. Zážitkem jsem se inspirovala v knížce Měj mě rád/a. Viděla jsem, jak dědu trápí, že nemůže vydávat knížky. V době pražského jara vyšlo několik reedic, ve Viole nastudovali příběh o lidické tragédii Každý své břímě. Pro dědu byla literatura podstatná součást života. Měl rád kontakt s lidmi, se čtenáři.
Markéta Hejkalová
|
Jak jste z dětského pohledu vnímala konec 60. let?
Moji rodiče nebyli nikdy v komunistické straně a její reforma je nezajímala, ale šedesátá léta vnímali jako dobu uvolnění a čím dál větší svobody, což byl po teroru padesátých let zázrak. A okupace pak přinesla obrovské zklamání. My jsme byli na vesnici u babiččina bratra. Všichni seděli u rádia a plakali. To pro mě byl úplný šok. O rok později došlo k uzavření hranic. Stalo se to v době, kdy rodiče zrovna na poslední chvíli odcestovali do Francie. Když babička řekla, že jsou zavřené hranice, lekla jsem se. Bála jsem se, že se rodiče nevrátí.
Ovlivnil dědeček vaši tvorbu?
Naučil mě, že na textu se musí pracovat. Nestačí talent, inspirace nebo nápad, ale důležitá je řemeslná práce. Tím se snažím řídit.
V nakladatelství Hejkal jste vydávali i dílo Jiřího Stránského, který s vaším dědečkem prošel komunistickým lágrem...
S Jiřím Stránským jsem se poznala v roce 1990, když jsem pracovala v Lidovém nakladatelství a doporučili nám k vydání Zdivočelou zemi. Když zjistil, že jsem vnučka Františka Křeliny, tak zmizela jeho ostražitost. Byl pro mě tak trochu jako člen rodiny.
Díky finštině, kterou jste studovala na vysoké škole, jste se mohla v době normalizace podívat za železnou oponu.
Finsko se bralo jako most mezi Západem a Východem, pro nás studenty to byl kontakt se svobodným světem. Ale taky jsem si uvědomila naši nesvobodu. Na kurzu ve Finsku jsme se sešli dobrá parta z celého světa. Ostatní se domlouvali, že se sejdou na Silvestra v Londýně, a nechápali, proč já nemůžu. Mysleli si, že nemám peníze, nebo že mě nepustí rodiče. Tehdy jsem si hodně výrazně uvědomila, že svět není v pořádku, nebo že já žiju v jeho nesprávné části.
Vy jste se do Finska dostala v devadesátých letech jako konzulka a kulturní atašé. Tehdy v diplomacii působil i váš tatínek...
Táta byl hungarista a v roce 1994 se stal prvním českým velvyslancem v Maďarsku. Než jsem nastoupila na místo konzulky, netušila jsem, že je nebetyčný rozdíl mezi velvyslancem a jiným diplomatem. Vtipné bylo, že když na ministerstvu zahraničí zjistili, že jsem dcera velvyslance, rázem se ke mně začali chovat jinak.
Na co vzpomínáte ráda z diplomatické práce?
Bavila mě konzulární práce, temnější stránky života. Třeba když zloděj aut ztratil pas. Bavila mě kultura, ale ničila mě zima a tma. Úřednická část diplomatické práce mě tolik nebavila. Toužila jsem víc psát, tak jsem se rozhodla vrátit.
Vyrůstala jste v Brně, na prázdniny jezdila do severních Čech, třicet let bydlíte v Havlíčkově Brodě. Které místo máte nejradši?
Doma jsem v Havlíčkově Brodě, ale Brno je pro mě pořád nejlepší město na světě. Domov je místo, kde se člověk nemusí bát a kde není sám.
V době normalizace byla literatura uzavřená, po roce 1989 je zase možná až přebujelá. Vidíte to tak?
Z otevřenosti po roce 1989 jsem byla nadšená. I díky tomu jsem založila Podzimní knižní veletrh. Měla jsem zkušenosti z časopisu Světová literatura, kde jsem pracovala. To byl informační kanál o knihách, které nemohly vycházet. Po sametové revoluci vznikala nová nakladatelství, vydávaly se zakázané knihy. Vydavatelé a knihkupci o sobě nevěděli, proto vznikl nápad podzimního veletrhu. Rok 1989 pro mě představuje úžasnou věc a na tom se přes různé problémy nic nezměnilo. Je obrovské štěstí, že žijeme svobodně.
Máte téma na další knížku?
Zaujal mě osud manželova dědečka, zakladatele firmy Hejkal. Obchod (s potravinami v centru Havlíčkova Brodu - pozn. red.) založil v roce 1925, takže za pět let si budeme připomínat stoleté výročí…
