Sám majitel obvykle v bývalém lihovaru upraveném na výstavní prostory neprovází. „Sem chodím jen v montérkách, tedy pracovat,“ říká s úsměvem jeden z největších českých sběratelů. Velký srdcař a taky tak trošku blázen do aut a všeho, co s nimi souvisí.
Co návštěvníky muzea nejvíc překvapí?
Ptají se, co tady dělají všechny ty plyšové kachny. Patří k citroënu, kterému se tak lidově říká. Když jsme s ní přijeli na první sraz, ptali se nás pořadatelé, kde máme plyšovou kachnu. My ji neměli! Po cestě zpátky jsme na nejbližší benzince koupili první, na druhé druhou, no a pak to pokračovalo. Když jsem plyšáky odstěhoval z domu do muzea, manželka ani nepostřehla, že něco zmizelo, protože jich tam zůstalo i tak dost. Citroëny mám dva, kromě Kachny ještě zúžený model, Užovku.
S tou se asi nedaly řezat zatáčky!
Pojďte se na něco podívat. (ukazuje plakát s fotografiemi) Na dálnici před Milánem byl kus dřeva, kamarád se tomu snažil vyhnout, auto šlo třikrát přes boudu. Jezdil soutěž Czech Wreck z Londýna do Prahy, postavil krásnou repliku Kachny, a tuto soutěž vyhrál. Když byl v nouzi, získal jsem od něj tento citroën výměnou za normální auto. Za rok mi volal, že byl pozvaný na další ročník soutěže, jestli mu ho půjčím. A takhle to dopadlo. Postavil mi pak náhradní.
František Prosecký
|
Zaměřujete se však hlavně na slavnou českou značku Tatra.
Ano. I když mám ve sbírce pár výjimek. Volkswagen Transporter ve stylu hippie, který jsem si koupil do normálního provozu. Jako malíř-natěrač jsem si dal nahoru štafle, dovnitř barvy a už se jelo. Teď už jezdí jen jednou ročně jako pojízdná kancelář na srpnový memoriál mého táty, který organizuji. Do normálního provozu mám T4, dvacet let starý. S modernějšími, které mají počítač, už bych si nerozuměl.
Unikátní je hasičská Tatra 43. Jak jste jí získal?
Třicet let jsem jezdil za jejím majitelem, ať mi ji prodá. Nechtěl. Když byla možnost koupit lihovar, kde máme nyní depozit, jel jsem za Josefem znovu, že to je moje poslední šance koupit hasičskou tatru, protože si beru úvěr a že už peníze na takové auto nikdy mít nebudu. Neprodal. Rok poté mi volal, ať si pro ni přijedu. Takže stačí 31 let počkat a auto dostanete zadarmo. (směje se)
Máte ke každému autu takový zajímavý příběh?
Já je nikdy nekupoval jen jako exponát, ale na ježdění, minimálně na srazy. Shodou okolností jsem pak od stejného majitele získal Hadimršku, kterou jsem mu opravoval. Prodaly mi ji jeho děti, když ten kamarád zemřel. Dal jsem jim peníze, které jsem mu předtím nabízel za to hasičské auto.
Máte také šestsettřináctku s logem brněnského Masarykova okruhu. Jezdila na něm?
Nikdy. Tuto světlou Tatru 613 si do Brna pořídili proto, aby si z ní udělali zaváděcí vůz, veterána. Ale nedošlo k tomu. Začal jsem šéfku automotodromu přesvědčovat, aby mi ho prodali. Po několika letech jsem uspěl. Bylo vybrakované, zrenovoval mi ho známý, který nastoupil do automobilové školy do Brna, vzal si to jako čtyřletou praktickou práci k maturitě. Platil jsem mu materiál a on ho dal dohromady. Pak jsem mu ho dva roky nechal, aby si ho užil.
Podle cedulky má však mnohem barvitější historii sahající až k někdejšímu předsedovi federální vlády Lubomíru Štrougalovi. Povídejte.
Brňáci ji koupili od slovenské organizace ABA, k nim se zase dostala z Hungaroringu. Ale vyroben byl jako vládní speciál v roce 1981, tento vůz byl přidělený opravdu Štrougalovi. Po pěti letech ve službě byl vůz vyřazen a přestavěn na typ 623. A mám ještě jedno auto se zvýšeným obsahem, které jezdilo na okruhu v Mostu, kde jej využívali hasiči.
Vaše sběratelská vášeň trvá už přes čtyřicet let. Jak to všechno začalo?
První v rodině byla modrá Tatra 75. Táta ji koupil v roce 1962 do normálního provozu. Z kabrioletu udělal limuzínu, aby mohla dostat zahrádku a vozit na stavbu překlady a různé jiné věci. (směje se)
To už byste téhle krasavici neudělal, že ne?
To ne. Dvoudveřová limuzína z továrny nikdy nevyjela. Když mě s tím viděl předseda brněnského klubu, pozval mě na jejich schůzi. Nabídli nám originální bezolovnatý benzin. Začali jsme kvůli tomu chodit i do Svazarmu. Odjeli jsme první soutěž z Brna do Víru, kterou jsme vyhráli. Pak nás závodění chytilo. Táta se stal třikrát přeborníkem republiky. Když jsme pak auto dali do pucu, začali jsme spolu jezdit po veteránských akcích.
A vaše první auto bylo jaké?
Vysnil jsem si Tatru 12, ta ale nebyla k sehnání. Mezitím jsem si koupil jinou s tím, že jakmile seženu dvanáctku, tohle prodám. Do toho přišel Tatraplan a další. Dvanáctky jsem se dočkal před pěti roky. A prodávat ty další už se mi nechce...
Kolik práce si na autech děláte sám?
Dlouho mi dělal klempířinu kamarád z Bystřice, který se pak odstěhoval. Koukal jsem mu pod ruce a naučil se to. Pak mi s tím začal pomáhat soused. Ovšem čalounění, motory i elektriku si dělám sám.
Ten váš koníček docela slušně nabobtnal. Na jakém čísle jste se zastavil?
Přesné číslo nevím, musel bych to spočítat. Já doufám, že jsem se ještě nezastavil, i když spoustu let říkám, že do baráku už nic nechci.
Dobře, tak přizastavil.
Mám brouka v hlavě, něco bych ještě chtěl. Ale dal jsem si podmínku, že leda výměnným způsobem. Ale určitě ne z toho, co je vystaveno. Měnil bych leda z nevystavených aut, mám ještě trabanty, žigulíky a podobně. Něco skladuji v lihovaru, něco mám v pronajatých garážích.
Tatrovky jsou nedotknutelné?
Přesně tak. Pokud se budeme bavit o pořízení nějaké tatry, je to samozřejmě o nulu více než ta zmiňovaná auta. Vlastně jsem se jedné zbavil, polonákladního modelu 605, vyměnil jsem ji za autobus, prototyp avie.
Jak se vůbec pohybuje cena zachovalých veteránů? Roste?
Naštěstí u těch předválečných ani ne. Zdražují poválečná auta, šestsettrojky nebo tatraplany, tedy trochu rychlejší a modernější auta. Já mám ale raději ta starší. Moje nejstarší auto je pohřební vůz. Ten jsem ještě neoživil. Je to jediný kus svého druhu na světě. Unikátní je i hasičská Tatra 43 a Tatra 57k v kombi provedení. Wehrmacht si jej nechal překarosovat na spojařské auto.
Půjčil jste někdy auto filmařům?
Ještě táta jel se svojí Tatrou 75 v Četnických humoreskách při Arazímově svatbě. Já jsem jezdil s Jaroslavem Hutkou v Příbězích železné opony, využili nákladní Tatru 128. V Humoreskách si zahrál kočárek, ve kterém jezdila Arazímova dvojčata.
Je v Česku větší sběratel kopřivnické značky než vy?
Záleží na tom, jak si slovo sběratel vyložíte. Já je sbírám, opravuji, jezdím s nimi, baví mě to. Ale je spousta těch, kteří do aut ukládají peníze, ale neví o nich vůbec nic. Na srazech už bývá většina zbohatlíků. Na tátův memoriál jezdí z velké části naštěstí srdcaři.
Stane se, že občas někdo přijde a chce nějakou vaši tatru koupit?
Už se to snad nestane. Jsem tak profláklý, že se ví, že u mě nepochodí.
V lihovaru také výrazně přibylo motocyklů, od loňského roku je expozice rozšířená.
Přestěhoval jsem Malé muzeum malých motocyklů, co jsem měl nejdřív doma u kostela. Motorky ale nerad vystavuji, dají se moc jednoduše odnést.
Přišel jste o něco?
Když jsem měl svoje první muzeum na Bítově a poté v Dolní Rožínce, ztrácely se nám nebo byly třeba rozbité některé věci. Chodili tam totiž lidé, kteří tam přišli třeba mimochodem. K nám do Bystřice už jezdí skuteční zájemci o veterány a s tímto problém nemáme.
Raději to zaklepejte. Máte tu i ceduli zakazující sahat na cokoliv. Na druhou stranu oceňujete, že nejlepší návštěvníci jsou nevidomí, kterým dovolíte všechno.
Ano, na všechno se podrobně vyptávají, jsou zvědaví. Oddělám řetízky, mohou si sednout do auta a osahat si jej.
Má kdo pokračovat ve vaší sbírce?
Mám jedenáctiletého vnuka Matýska, ten by mohl pokračovat. Snad jezdí na malém chopperu, na memoriálu dělal předvoj Lopraisovi.
Máte vystavená i historická rádia, gramofony, bicykly… Ono by vlastně bylo jednodušší vyjmenovat to, co nesbíráte.
Vždycky jen uvolňuji prostor doma. Když vidím někde mezeru u trámu, kam se něco vejde, tak to tam dám. Kromě tatrovek jsem nechtěl sbírat nic, ale jsem takový lítostivý, že když někde něco uvidím, tak to musím mít, aby tomu jinde nebylo špatně.
