Co takhle zkusit příští rok nabídnout lidem v Jihlavě retro taxík, pomyslel si Bílek.
„Já myslím, že by to mělo smysl. Chceme to zkusit,“ uvažuje mladý muž. Vlastnit volhu, to už byl dlouho jeho sen. Je to hodně prostorný a pohodlný vůz. Za socialismu v něm jezdili kromě taxikářů i ředitelé firem, příslušníci Veřejné bezpečnosti či požárníci.
Sériová výroba Volhy GAZ 24 začala v Sovětském svazu v roce 1970. Byla považována v té době za luxusní vůz. Nahradila též mnohými nadšenci obdivovanou Volhu 21, které se říká Carevna.
Vůz sehnal přes inzerát v Humpolci
Lukáš Bílek si tu svoji volhu našel přes inzerát v Humpolci. Původně šlo o služební auto podniku Vodovody a kanalizace.
„Koupil jsem to od pána, kterému je kolem devadesáti. Už nemohl řídit a těžko se s prodejem smiřoval, měl volhu mnoho let. Musel jsem s ní rychle odjet pryč,“ vzpomíná Bílek, vyučený autoklempíř.
Za pojízdného veterána nechal v Humpolci třicet tisíc. A je spokojený, v jak dobrém stavu je garážovaný vůz. Sovětská auta s jelenem ve znaku obdivuje kvůli jejich mohutnosti. Za jejich citlivější místo považuje brzdy. Když se ale dobře udržují, jsou spolehlivé.
„A trošku víc to auto ‚chlastá‘, vezme si tak dvanáct litrů na sto kilometrů,“ popisuje.
Předtím vlastnil dvě volhy, ovšem v mnohem horším stavu. Jednu z nich dokonce zaplavila povodeň a její obnova by stála hodně peněz. „To bych musel dát tak 200 tisíc,“ říká Bílek. A tak obě raději prodal dál. S třetí je nejspokojenější. Prostornost volhy se dá podle něj přirovnat jen k větším mercedesům. Má obří kufr.
„A dívejte na nárazníky, jak se lesknou. Takový jeden zadní stojí pět až šest tisíc,“ říká majitel sovětského vozu. Náhradní díly shání přes internet.
Ze svých různých spanilých jízd, třeba do Poděbrad, už ví, že lidé mají o volhu zájem. Rádi o autu diskutují.
Když Bílek opravuje volhu před garáží, každou chvíli se někdo zastaví. A třeba pak kolemjdoucí přinesou nějaký ten náhradní díl, který jim roky leží ve sklepě. Součástek je mezi lidmi podstatně víc než pojízdných volh.
Proto by chtěl Bílek udělat příští rok vše potřebné k tomu, aby mohl být netradičním taxikářem. Ale jen za pěkného počasí, aby veterána příliš neničil.
„Autu prospěje víc, když jezdí, než když jen někde stojí,“ tvrdí. A ukazuje, jak festovní auto má.
„Je to poctivý kus železa, pořádná kovářská práce. Jen samotné dveře jsou hodně těžké. A když jedete po jihlavských kostkách, tak se na sedačkách krásně houpete. Není to vůz závodník, ale má sílu. Prostě ideální,“ dodává Bílek. Volha se ladně nese po silnici, jako by plula.
V Jihlavě jsou asi jen tři volhy
Bílkovým kamarádem je taxikář Ondřej Pecháček, který uvažuje o koupi sedmimístné volhy verze kombi. „O jedné už víme, pojedeme se na ni podívat. Nechceme, aby skončila ve šrotu,“ plánují oba. Jejich retro vozový park by tak mohl obsahovat veterány v obou variantách.
Taxikářské volhy se objevily nejen v Chalupářích. V jedné se nechal vozit i Bolek Polívka jako Bohuš ve filmu Dědictví aneb Kurvahošigutntág. Volhou se vozil též Jaroslav Moučka coby komunistický tajemník v socialistickém seriálu Okres na severu.
Lukáš Bílek v ní stylově vozí za zadním sedadlem Leninův spis. A ví pouze o třech volhách, které jsou nyní v Jihlavě. Žádná z nich ale není v ulicích moc k vidění.
Před rokem 1989 byly taxíky v menších městech spíš výjimkou. Třeba v Třebíči jedna volha stávala na horní straně náměstí. „V Jihlavě prý jezdil žigulík a moskvič. Vyprávěl mi to jeden zákazník. Prý jezdili hlavně na svatby a pohřby,“ dodal Ondřej Pecháček.
