Umělecký pozlacovač a restaurátor Pavel Hájek pracoval před rokem 1989 s kolegy i pro Pražský hrad, který se tehdy opravoval. Tenkrát se různé části prezidentských salonů rozebraly a naložily na nákladní auto. Pak putovaly do dílen v Jihlavě. Do hlavního města už se vracely v plném lesku. Různé bílo-zlaté prvky dělají v sídle hlavy státu parádu dodnes.
„Když se něco zlatí do venkovních prostor, tak se musí použít výhradně pravé zlato, protože není oxidační. V interiérech používáme imitaci zlata, která je barevně stejná,“ vysvětluje Pavel Hájek.
Vše názorně ukazuje. Pokud si někdo myslí, že restaurátor vytvoří nějakou zlatou „kašičku“ a tu pak roztírá štětcem, je na velkém omylu. „To by bylo bezva, ale nejde to,“ usmívá se Hájek.
Vytahuje malé zlaté čtverečky připomínající vzdáleně alobal, avšak mnohem tenčí a křehčí. Mají 24 karátů a jsou umístěné v malých bločcích, proložené jsou speciálními papírky. Jejich přílišná jemnost znemožňuje, aby se daly uchopit do prstů.
„Protože by se mi přilepily na ruku a už by se nedaly použít. Tak jemné jsou. Neexistuje třeba kýchnutí při takové práci,“ přibližuje restaurátor.
Musí proto vzít jemný štětec. Nejprve si jím otře tvář nebo ruku. Nepatrná mastnota pokožky stačí, aby se zlatý plátek přilepil na štětec.
„A teď s ním můžu pracovat a přidat ho, kam potřebuji. Ale toto je jen jedna z více technologií. Mazec samozřejmě je, když s tím visím někde na kopuli nebo na fasádě,“ usmívá se.
Pro takové případy kolem sebe vytvoří jakousi průhlednou bublinu z fólie. Tu někdy používá i při práci na hřbitovech. Má to ale nevýhodu, že se bublina zadýchá a pozlacované místo vlhne.
Začínal na Vranově a zámek opravoval před vojnou i po ní
Plátky imitace zlata pro interiéry už nejsou tak jemné. Zlacení ovšem bývá až vyvrcholení práce. Předtím si musí podklady připravit. To znamená opravit, domodelovat, kousek třeba i znovu vyřezat.
Pavla Hájka bavila už v dospívání modelařina i kreslení. Učil se v jihlavské restaurátorské dílně u mistra Pavla Kozányho pod tehdejším Ústředím uměleckých řemesel. První zkušenosti sbíral před více než čtyřiceti lety na vranovském zámku. Opravoval se v 70. letech tak dlouho, že tam pracoval před vojnou i po ní.
Dílny tenkrát restaurátoři měli na faře u kostela svatého Jakuba v Jihlavě. Když obnovovali zlatý kočár Schwarzenbergů pro Český Krumlov, pracovali na tom dva roky společně s kolegy truhláři a kováři.
Později Hájkovi svěřili i rekonstrukci zlatých saní. To už pracoval samostatně. Ve své jihlavské garáži je měl rok, než jim vrátil dávnou krásu. Měly poškozenou konstrukci s dřevořezbou, což musel pomocí dláta opravit.
Sáně tažené koňmi kdysi šlechta využívala k různým hrám, což dokazují dobové obrazy. Dvoje zlaté sáně mají v Českém Krumlově a dvoje na Hluboké.
Nelidský je boj s červotočem. Jehla musí do každé dírky
K práci uměleckého pozlacovače patří i boj s červotočem, což někdy vyžaduje až nadlidskou trpělivost. „Když třeba otočíte sochu a vidíte, že je plná dírek od červotočů. A vy víte, že všechny musíte pomocí injekční stříkačky napustit a pak zatmelit,“ popisuje restaurátor.
Stovky hodin úsilí věnoval oltářům v kostelích, například v Jihlavě a Českých Budějovicích. A samozřejmě i mnoha drobnějším věcem v církevních památkách.
Přelom pro jeho práci byl rok 1989. Krátce poté dostali společně s kolegy výpověď z nájmu na jihlavské faře. A vlastně i výpověď z práce. Pavel Hájek začal podnikat samostatně.
I v jednašedesáti ho restaurátořina stále baví, což byl a stále je jeho hlavní motor. Se svou prací se setkává i při zvláštních příležitostech. Třeba když byl na promoci dcery v sále brněnské radnice a zvedl oči ke stropu. Na jeho výzdobě se předtím podílel zhruba rok. „Dělali jsme tam zlacené štuky,“ říká.
Pozlacovač je věčně mimo domov a nesmí trpět závratěmi
Už když se učil, upozorňovali ho, že při této práci se musí jezdit mimo domov. Spí se po ubytovnách, stravuje se po hospodách. Toho si zažil vrchovatě už v dobách Československa, pozlacoval třeba až v Prešově. V pondělí odjížděl, vracíval se v pátek.
„Člověk byl věčně v čudu,“ říká. V poslední době už tolik nejezdí. Pryč z domova je zhruba měsíc v roce.
Svou práci by také nemohl dělat, kdyby trpěl závratěmi. Zažil různá vratká lešení v kostelích u oltářů, jež byla vysoká dvanáct i dvacet metrů. Když se z nich podíval dolů, lidé vypadali jako mravenci.
Více času tráví ve své dílně. Měl v ní třeba dvoumetrové „ručičky“ z věžních hodin ve Znojmě, které předtím snesli horolezci. Pozlacoval tam i korouhve nebo renovoval čínský zlatý kout pro jaroměřický zámek.
Teď se chystá na obnovu kostelních svícnů, které kdysi nějaký lidový opravář natřel stříbřenkou na kamna. Ví, že bude muset nejprve použít chemii na vyčištění, než bude moci pokračovat dál.
Jeho práce se teď nově blýská na obnovené fasádě secesní vily v jihlavské ulici Jana Masaryka, která byla nedávno dokončena. Pozlacoval i v jejím vnitřku (do vily můžete nahlédnout zde).
