Ve své kovárně vytvořil kolekci mosazných svícnů, které po pozlacení v Německu putovaly do kostelů v Jižní Americe. Na kostelech také opravuje kříže. Přitom zúročí obě své dovednosti: kromě kovářem je totiž i registrovaným horolezcem. To se hodí, když leze za prací na střechách chrámů.
Lezení mu ovšem také pomáhá od neduhu „kovář“: bolestivého zánětu šlach. „Lezením po skalách trénuju ruce, tak jsem odolnější. Ale zánět už jsem taky měl, trvalo to rok a bylo to nepříjemné,“ přiznává třicetiletý Václav Noha, který má kovárnu ve Štěměchách na Třebíčsku.
Kovářem byl už jeho pradědeček, z jeho kovárny však pravnukovi zůstaly jen kovářské nůžky. Václavovi řemeslo vybral otec. Z uměleckého kovářství odmaturoval v Třebíči, pak si ještě při práci rozšířil vzdělání o kovorytectví a puškařství. Živnost provozuje v bývalé pastoušce ve Štěměchách, kterou na kovárnu přestavoval dva roky.
Nepohrdne ani radlicemi nebo špičáky do pneumatických kladiv
Vyrábí ploty, mříže, repasuje zámecké brány, věnuje se i volné tvorbě - plastikám. Vystavuje například na kovářském setkání na Helfštýně či Brtnických kovadlinách. Nepohrdne ale „obyčejnou“ kovařinou: radlicemi nebo špičáky do pneumatických kladiv. Na nedostatek práce si nestěžuje. „Mám zakázek na dva měsíce.“
Jedna z jeho plastik je nyní k vidění v pražské Betlémské kapli, některé putovaly do Rakouska. V kovárně tráví devět i deset hodin denně. A když se nevěnuje lezení po skalách, kreslí návrhy na další práce.
Není to ale selanka. „Když jsme dělali zámeckou bránu do Dukovan, otáčeli ji tři lidé. Nebo jsme dělali panty na dveře, kde jedno křídlo vážilo 600 kilo. U velkých věcí uvažujete, jestli si všechno sedne a bude to fungovat. Kolikrát z toho před dotažením zakázky několik nocí nespím. Neděláme prefabrikáty, všechno vzniká v ruce,“ uvažuje Noha.
Sní, jak s kolegy kováři vyrobí velkou plastiku pro veřejnost
Rád pracuje s nerez materiálem nebo s mosazí, která se zpracovává podstatně obtížněji. Při špatném ohřevu se rozpadne.
„Dělal jsem Ježíše z mosazi do železného kříže a v posledním momentu jsem neuhlídal nohy. Upadly mi, musel jsem to napravovat. Ohřátá mosaz se zpracovává za zhasnutého světla, aby na ní byly lépe vidět teplotní rozdíly,“ popsal Noha.
Jednou za rok se schází s ostatními kováři na předvánočním srazu. Probírají, co kdo prožil, jak se komu v kovárně osvědčil méně obvyklý typ výstředníkového bucharu, jaká je práce s laserem a jinými novinkami oboru. Řeč se stočí i na to, jakým zákazníkům se raději vyhnout, protože neplatí.
S kolegy kováři by si rád Noha někdy zkusil společnou práci: velkou plastiku do veřejného prostoru. A už se těší, jak vyrazí trénovat ruce při lezení na Marmoladě v Dolomitech.
