„Naštěstí se povedla, protože ve hře byla i varianta, že mi doktor oko rozdělá a dál to prostě nepůjde. Že už na něj zkrátka nikdy neuvidím,“ svěřil se Smejkal, který právě kvůli chystanému zákroku nedávno ukončil svoji kariéru.
Co bylo příčinou vašich problémů?
Před rokem jsem dostal pukem do oka. Málem jsem o něj přišel. Měl jsem potrhanou sítnici, kterou nikdo neumí spravit. Skoro měsíc jsem na něj vůbec neviděl, ale pak se díky nějakým kapkám a mastem dalo do kupy. Teď po roce jsem ale do něj dostal šedý zákal.
Takže hokej musel stranou...
Přesně tak, čekala mě operace. Horší bylo, že české zdravotnictví sice funguje docela pěkně, ale v mém případě nebýt známých, tak mi tu operaci nikdo neudělal. V Olomouci, v Brně ani v Jihlavě si na ni netroufli. Až teprve ve Zlíně mi oko zachránili.
V tuhle chvíli je tedy vše na dobré cestě k úplnému uzdravení?
V rámci možností mi pan doktor všechno spravil. Odstranil šedý zákal, vyměnil čočku, i ty potrhané věci v oku nějak zašil. Už zase můžu koukat na televizi i řídit. Akorát sítnice je pořád trochu potrhaná a taky zornička se mi nestahuje tak, jak by měla. Každopádně už je to teď paráda. Předtím jsem viděl tak na třicet procent.
A s tím jste pravidelně hrál druhou ligu?
Jasně, ale musel jsem hrát jen na levé straně, protože poraněné jsem měl levé oko. Pravou stranu jsem viděl dobře.
Jak na váš problém reagovali spoluhráči?
Někdy na mě museli zakřičet, kde mám puk. Třeba když jsem byl u brány a puk byl někde pode mnou. To na mě Milan Řehoř (brankář Žďáru nad Sázavou – pozn. red.) volal, že ho mám u levé nohy. Pak jsme se tomu v kabině vždycky smáli. Často si ze mě kluci dělali legraci. Ale samozřejmě v dobrém. (směje se)
To osudné zranění se vám přihodilo při zápase?
Právě že ne, stalo se to po tréninku, kdy už se dělají takové ty srandy – hraje se bago a zkouší se různé věci. No a jeden odražený puk od gólmana mě trefil pod plexisklo přímo do oka. Prostě smůla.
Takže ani plexisklo hokejistu neochrání?
Ne, stoprocentní je jenom mřížka. Však taky jestli se ještě vrátím na led, tak už budu hrát jenom s košíkem. Vlastně jsem s ním hrál už teď.
Znamená to, že jste svoji kariéru ještě úplně nezavrhl? Existuje šance, že byste týmu znovu pomohl?
Bavil jsem se s trenérem i s manažerem klubu, že uvidím, jak půjde léčení. Za měsíc jdu na kontrolu, a pokud bude reálné, že bych třeba na Nový rok mohl začít bruslit, tak bych si třeba ještě zahrál. Spíš to ale moc nevidím, protože mě čeká ještě jedna operace a navíc nebudu asi schopný dohnat fyzičku. Teď totiž nemůžu dělat vůbec nic.
Chybí vám hokej?
Jasně, že chybí. Však se taky chystám chodit na všechny zápasy. Byl jsem třeba předminulý víkend na derby s Moravskými Budějovicemi a samozřejmě jsem měl velkou chuť skočit na led a pomoct klukům. Ale věřím, že postupně to snad ze mě nějak vyprchá. Ono by to asi taky bylo jiné, kdyby se mi taková věc přihodila třeba ve dvaceti. Takhle jsem chtěl stejně po letošní sezoně nebo možná po té další končit.
Nicméně jste říkal, že pořád existuje šance, že se ještě vrátíte...
Přesně tak. A když ne do druhé ligy, tak si občas půjdu zahrát aspoň s místními „old boys“. Akorát musím počkat do ledna, kdy mi bude 35 let, abych splňoval podmínky. (směje se)
Mluvil jste o tom, že se chodíte a určitě i dál chodit budete na spoluhráče pravidelně dívat. Sledujete zápasy z hlediště, nebo ze střídačky?
Z hlediště. Jednak je tam líp vidět a pak je to taky bezpečnější pro mé oko. Ale před zápasem vždycky zajdu za klukama do kabiny, pozdravit je a popřát jim hodně štěstí.
Jste nervózní divák?
Při některých situacích ano. Jinak se musím smát, když kolem sebe poslouchám všechna ta moudra, jak by to kdo udělal samozřejmě líp než hráči na ledě. To je fakt úsměvný.
