„V dřepu jsem měl svůj standard, pak už to vyšlo. Bylo to naplánované dobře,“ usmívá se Lupač. „V bench pressu jsem se zlepšil asi o pět kilo, mrtvý tah jsem šel podle soupeře, abych si to pohlídal. A vyhrál jsem.“
Šestadvacetiletý závodník oddílu Powerlifting Jihlava zvedl v prestižní supertěžké kategorii nad 120 kilogramů celkově stejně jako v pořadí druhý Ukrajinec Volodymyr Svistunov (1 127,5 kg), díky své nižší váze se stal historicky prvním mistrem světa z České republiky.
Zlato ze seniorského mistrovství světa, okořeněné třemi osobními rekordy. Řekl bych, ideální šampionát?
Je to pro mě životní výsledek. A ty tři osobáky? Víte, ono se mi to tak většinou stává. Formu vždy ladím na velký závod, kde pak podám nejlepší výkon. Funguje to na mě dobře. Čím větší závod, tím více mě vyhecuje, abych se předvedl co nejlépe.
Tentokrát byl navíc světový šampionát v domácím prostředí, hostila ho Plzeň. Bylo pro vás tohle mistrovství prestižnější?
Určitě to byla přidaná hodnota. Mohli tam být domácí diváci, přijela se podívat rodina. Takže to byl určitě bonus navíc, který atmosféře hodně pomohl.
Jak jste se za titul odměnil?
Nepotřebuji se nějak odměňovat. Jsem spokojený s tím, co se povedlo (usmívá se). A to mi stačí.
A byla aspoň nějaká oslava? Ty mistrovské bývají mnohdy bouřlivé.
Překvapím vás, nebyla (usmívá se). Já jsem šel po závodech normálně spát. Přijel jsem do Prahy za rodinou a zamířil jsem do postele.
A to ani nějakou oslavu neplánujete?
Asi něco proběhne, ale spíš něco komornějšího.
Výsledky mistrovství světa v silovém trojbojiKategorie mužů do 120 kg Kategorie mužů nad 120 kg |
Na letošním mistrovství světa uspěl i další jihlavský závodník, Tomáš Šárik, který v kategorii do 120 kilogramů získal stříbro. Co jste na to říkal?
Určitě je to zajímavé. Oba jsme z Jihlavy, pár let jsme spolu trénovali. Právě Tomáš mě přivedl na správnou cestu, ukázal, jak to dělat. Naučil mě spoustu věcí. A do dneška mi hodně pomáhá, se spoustou věcí.
Když už zmiňujete své začátky, jak jste se k powerliftingu dostal?
Hrál jsem hokej, myslím do patnácti let. Ještě když jsem bydlel v Telči. Chtěl jsem začít posilovat, abych byl silnější, větší. A už jsem u toho zůstal.
Počkejte, řadu hokejistů dřina v posilovně spíš děsí. Vy jste to měl jinak?
Mě to spíš chytlo. Nebavilo mě prohlížet si bicepsy a koukat, jak je to hezké. Ale spíš mě zajímala hrubá síla. Našel jsem si, co se dá dělat za sport. Oslovil mě právě trojboj a pak už to navazovalo. Poznával jsem správné lidi, kteří mě posouvali do jiných možností.
Teď jste vstoupil do dalšího levelu, jste historicky první český mistr světa. Myslíte, že vás teď budou soupeři vnímat jinak?
Ani bych neřekl. Na tom světě se v podstatě scházíme ve stejné skupině lidí, obměňuje se to jen trošku. Takže se všichni známe. Takže se to asi nezmění.
Už máte představu o tom, co vás čeká v příštím roce?
V únoru bude mistrovství republiky, na jaře pak mistrovství Evropy. A k tomu šampionáty v benchi. Mistrovství Evropy bude opět v Plzni, mistrovství světa, na které bych se chtěl jet podívat, v Jihoafrické republice. No a mistrovství světa mužů je vždycky na podzim. Takže takový je zhruba můj plán na příští rok. Uvidíme, jestli se zdravím bude všechno, jak má být.
Vypadá to, že vám silový trojboj bere hodně času. Čemu se věnujete v civilním zaměstnání?
Jsem manažerem fitcentra a dělám osobního trenéra.
Takže se dá říct, že se z posilovny vlastně nedostanete?
To je pravda, jsem tu furt (usmívá se).
Ale třeba pro trénink je to dobré, nemusíte nikam daleko. Jak často se tréninku věnujete?
Třikrát čtyřikrát týdně, zhruba ty tři a půl hodiny. Přes den pracuji, večer trénuji.
Bydlíte v Praze. Jak často se dostanete na rodnou Vysočinu?
Snažím se jednou dvakrát do měsíce. Abych ukázal rodičům tříletou dceru Karolínku.
Megaúspěch! Tak hodnotí kolegův titul jeho bývalý koučV roce 2010 na mistrovství světa v powerliftingu v jihoafrickém Potchefstroomu jihlavský svalovec Tomáš Šárik vybojoval bronz. A v dalších letech to vypadalo, že tento skvělý výsledek už nepřekoná. „Trápila mě různá zranění, přetížení, která mě diskvalifikovala ze závodů,“ vzpomíná Šárik. „Měl jsem přerušenou kariéru kvůli neurologickým potížím – nejprve s krční páteří, pak s rukou,“ vysvětluje. Jenže se dokázal vrátit. Na loňském světovém šampionátu v americkém Orlandu sice skončil „až“ pátý, letos v domácím prostředí však při mistrovství světa šokoval i sám sebe skvostným druhým místem. „Před dvěma lety bych na to určitě nevsadil,“ usmívá se. „Sice teď prožívám takový návrat, ale na druhou stranu je mi 42 let. A je potřeba počítat s tím, že s věkem se člověk nemůže donekonečna zlepšovat.“ Před světovým šampionátem v Plzni by bral jakékoliv umístění na bedně. „Trošku jsem pokukoval, kdyby se všechno podařilo, po bronzové medaili,“ připouští. „Nakonec z toho vyšlo stříbro, ve které jsem nikdy nedoufal.“  Pro jihlavského svalovce Tomáše Šárika je stříbro z letošního mistrovství světa v silovém trojboji už druhým cenným kovem, který na tomto šampionátu vybojoval. V roce 2010 v jihoafrickém Potchefstroomu bral bronz. Celý závod měl našlápnuto k maximálnímu výkonu „Ve dřepu se mi po dlouhé době povedlo dostat se na hranici 380 kilogramů. Měl jsem tři platné pokusy, takže parádní úspěšnost,“ pochvaluje si Šárik. „V benchi jsem už v tréninku cítil únavu a ruku, která mě trošku zlobí. Nebylo to ono,“ komentuje výsledných 275 kilogramů. „Věřil jsem si na 282, ale úplně jsem to neuřídil, jak jsem měl. Ztratilo to správnou váhu, spadlo mi to na hlavu, tak jsem to musel zabrzdit,“ lituje neplatného pokusu. Pak však přišla Šárikova parádní disciplína. „V mrtvém tahu umím závod dostat, kam potřebuji. Tam si umím sáhnout na stupně vítězů,“ prozrazuje Šárik. „Poslední pokus mi sice vyklouzl z ruky, strhly se mi mozoly, ale to už bylo ve chvíli, kdy mě o stříbro nemohl nikdo připravit,“ popisuje, proč si do výsledků připsal výkon 345 kilogramů. „Možná i to vědomí velkého úspěchu s hlavou něco udělalo.“ S celkovým součtem však mohl být spokojen. Však mu vynesl historické druhé místo. „Celý závod jsem měl našlápnuto k maximálnímu výkonu. Tisícovka, to je totiž takové moje maximum,“ líčí. „V tu chvíli to navíc bylo zopakování maxima pro Českou republiku.“ O den později však Šárika trumfnul David Lupač, který ovládl kategorii nad 120 kilogramů. „Byl to megaúspěch. Stal se mistrem světa v nejtěžší kategorii,“ chválil svého bývalého svěřence. Právě Lupačovi Šárik v začátku kariéry pomohl. „Bylo to v době, kdy v Jihlavě začal chodit do školy. Trénovali jsme spolu a bylo vidět, že je to talentovaný závodník,“ vzpomíná na Lupačův titul mistra světa v dorostenecké kategorii. „Dneska má David takové zkušenosti, že trénuje sám sebe. Je to taková samostatná jednotka,“ uvědomuje si. „Ale každopádně jsme v trvalém kontaktu. A za náš oddíl stále závodí.“ Letošní rok Šárikovi vyšel skvěle: k zisku stříbra z mistrovství světa přidal i bronz na mistrovství Evropy. A na světovém šampionátu veteránů Masters vyhrál nejen svou kategorii do 120 kilogramů, ale i absolutní pořadí. |
