V Horáckém divadle si v minulosti zahrála hlavní role kupříkladu v příběhu Kráska a zvíře či v pohádce Šíleně smutná princezna.
Kateřině Janečkové je věnován další díl seriálu k 80. výročí Horáckého divadla. Na jihlavské scéně, kde byla v angažmá společně se svojí maminkou Annou Bazgerovou, v minulosti režíroval i její tatínek.
V Horáckém divadle působil ve čtyřicátých a padesátých letech herec a režisér Miroslav Janeček. Nebyl to váš příbuzný?
Myslela jsem si, že ne, ale díky vaší otázce jsem zjistila, že to byl bratr mého dědy z tátovy strany. Můj táta Jaromír Janeček má velkou zálibu v historii našeho rodokmenu a sám několikrát v Horáckém divadle působil jako režisér. V minulosti už mě pár lidí mělo tendenci mylně spojovat snad se všemi mediálně známými Janečky. Jednou mě pustili zdarma do cirkusu, když kamarádka u vchodu ze srandy řekla, že jsem Janečková. Toto příjmení je v cirkusovém prostředí frekventované. Nebo jiný člověk mluvil o protekci v souvislosti s televizním seriálem, kde jsem měla titulní roli. Říkal: „No jo, hraje Ošklivku Katku, to je jasný, když je od Janečka.“ Kdo ví, kolik máme ve skutečnosti příbuzných v úplně cizích jménech.
Asi měli ti lidé na mysli producenta Františka Janečka či podnikatele Karla Janečka, s nimiž ale nemáte kromě příjmení nic společného. Pojďme se vrátit na Vysočinu. Jak se to seběhlo s vaším angažmá v Jihlavě roku 2004?
Oslovila mě tehdejší dramaturgyně, paní Marie Procházková. Dnes už není mezi námi. Spolupracovala s mými rodiči v šumperském divadle už v době, kdy jsem studovala hereckou konzervatoř. Sledovala moji práci. Rok poté, co jsem ukončila studium a byla na volné noze v Praze, odešla z Horáckého divadla v polovině sezony herečka mého věku a potřebovali rychle náhradu. Paní Procházková mě oslovila a já nabídku s nadšením přijala.
Co to obnášelo být v jednom divadle společně s maminkou, herečkou Annou Bazgerovou?
Od střední školy jsem byla dost samostatná a žila úplně mimo domov. S rodiči jsme se vídali víkendově. Být po letech s mámou v jednom městě mi dělalo radost, protože pro mne byla zároveň kamarádkou do deště. Navíc ji považuji za jednu z nejlepších hereček a vždycky jsem si přála potkat se s ní na jevišti. Bohužel jsme se za tu krátkou dobu mého angažmá v Horáckém divadle na jevišti potkaly jen zřídka. Tento můj sen si snad splníme někdy a někde v budoucnu.
Jak se maminka má po nedávném odchodu z Horáckého divadla?
Je na volné noze a pendluje mezi Olomoucí, kde má byt po babičce, a Prahou, kde hostuje v divadlech Na Fidlovačce a pod Palmovkou.
Váš tatínek má prý silný vztah k Francii, překládá hry. Zdědila jste po něm lásku k zemi galského kohouta?
Ano. Už když jsem byla malá, tak jsme jednou za čas jezdili do Francie k rodinným známým. Třeba v mých devíti letech mě tam táta nechal i týden samotnou. Od té doby se domluvím francouzsky. V současnosti se hraje v Česku kolem patnácti francouzských her, které táta přeložil. Z češtiny naopak přeložil hru Petra Zelenky Příběhy obyčejného šílenství, která se pak kromě Francie hrála i v Belgii.
Loni dokonce dostal od velvyslance Francie v pražském Buquoyském paláci insignie rytíře Řádu umění a literatury za celoživotní odhodlání šířit a zviditelňovat francouzskou kulturu. No a já v současnosti žiju s přítelem, který je Čechofrancouz. Spolu jsme začali letos také překládat.
Takže se nespoléháte jen na herectví. Jak na vás před lety zapůsobila Jihlava?
Bylo to moje úplně první zaměstnání v životě. Slovo „spolužák“ vystřídalo slovo „kolega“. V Jihlavě jsem zažila sdílenou ubytovnu se skvělými lidmi, první stravenky, autoškolu. A taky výlety, nové zkušenosti, radosti i zklamání. Moje zážitky z té doby by vydaly na knihu.
Kteří kolegové se vám na Vysočině nejvýrazněji zapsali do paměti?
V té mé knize života v Horáckém divadle by mohli mít každý kolega i každá role svou kapitolku. Do Jihlavy se vracím ráda. Všechno špatné se obrátilo na krásné vzpomínky a zkušenosti. Snad jen jedna uvízla v časoprostoru: když mi přítel jedné kolegyně, kterého jsem téměř neznala, řekl, že by si udělal moje játra na cibulce. Dodnes nevím, jestli jsem se tomu měla smát, nebo nad těmi slovy brečet.
Zvláštní poznámka. Co vás v této koronavirové době nejvíc zaměstnává?
Tato doba zastavila veškerou moji pracovní činnost, ale vidím v ní obecně i spoustu pozitiv. V rámci Hereckých workshopů Kalegro, které jsme založily s kamarádkou v roce 2017, pracujeme od loňského roku na veřejné (ne)herecké databázi. Máme teď více času na plánování její realizace. Uvidíme, co se bude dít dál.
Kdo k vám do workshopů chodí?
Pořádáme kurzy s různým zaměřením. Nejčastěji se hlásí lidé, kteří mají zájem o natáčení malých epizodních rolí. Konkrétně na kurz „Herecké principy“. My je zaškolíme a ty šikovné posíláme do castingových agentur s doporučením, že mohou hrát malé role obsahující pár vět. Chodí k nám ale i studenti hereckých škol či profesionálové. Jsou totiž herci, kteří pracují v divadle, ale ještě netočili. Filmové herectví je, jak známo, jiné než to divadelní. Je totiž rozdíl hrát v detailu na kameru – a pro stovky lidí v divadle.
Takže vy se v životě opravdu nesoustředíte jen na svoje herectví a nečekáte, až vám někdo zavolá s nabídkou role.
Život mě k tomu vede. Já jsem vlastně po odchodu z Jihlavy už nedostala žádnou nabídku na stálé herecké angažmá. Někdy práci mám, někdy ne. V mezičasech, kdy nebyla, jsem se věnovala i jiným činnostem, které mě zajímají.
V posledních týdnech jste asi měla podstatně víc volného času než dříve. Čemu se ráda věnujete, když nic nemusíte?
Já jsem neuvěřitelně líný člověk. Takže i během „korony“ jsem první měsíc nedělala vůbec nic. Když vyloženě nemám nějaký úkol, tak mi trochu trvá, než se rozhoupu a začnu něco dělat. Když ale můžu, ráda cestuji. Nedávno jsme si udělali výlet na Moravu na chalupu. Výlety mám ráda.
Vy jste toho už poměrně hodně natočila. Ze kterého filmu či seriálu máte zpětně nejlepší pocit?
Těžko takhle vybírat. Měla jsem třeba ráda i tu Ošklivku Katku. Pro mě to byl přelom. Komická role, obrovská zkušenost. Hodně mě bavilo natáčení Pečeného sněhuláka v České televizi. V tomto skečovém pořadu člověk často měnil typy postav, což mě bavilo. Vlastně v každé roli, co jsem kdy hrála, jsem se něco nového naučila a měla ji svým způsobem ráda.
Jaké vás čeká natáčení, práce v divadle, až se tohle všechno přežene?
Otázka je, co bude, až se to přežene. Snažím se žít v přítomném čase.
