„Ty křivá hubo, ty zaječí ksichte...“ Takové urážky slýchávala Jana často. A do toho šuškanda za jejími zády, že je, chudinka, postižená. Absolvovala spoustu plastických operací, vyslechla si plno rad, jak dělat, že je neviditelná. Jednoho dne si ale řekla: „Dost!“ a rozhodla se přijmout se taková, jaká je. Vždyť má jenom rozštěp, a jinak to je naprosto normální žena.
Drž se stranou
„Všichni mě vždycky odsuzovali nebo litovali, odvraceli oči a štítili se mi podat i ruku. Kolikrát se mě někdo zeptal, jestli jsem dostala přes hubu. Na sebevědomí to fakt nepřidá,“ přiznává, jaké to je, žít s rozštěpem. „Schovávat se? Ale jak, vždyť každé ráno vstanu a vidím se v zrcadle. Jdu spát a znovu to zrcadlo. Nechodit do koupelny? Rozbít všechna zrcadla?“ A tak si vytvořila podle rad společnosti ochranný mechanismus. Neposlouchat, co ostatní říkají. Nevidět. Sklonit hlavu. Nedívat se na sebe a nevidět postižení. „Některé rodiny těžce nesou narození dítěte s vadou. Některé maminky jdou na potrat. Moje maminka také šla na potrat, už nechtěla druhou takhle postiženou holčičku.“
Jana Šibalová, narodila se s rozštěpem (50)Proč bych se měla schovávat?
Ale jednou se to zlomilo. „Otevřela jsem oči a pořádně se na sebe podívala a uvědomila jsem si, že takhle to dál nejde. Musí se přece něco stát.“ A tak na sobě začala pracovat. Porušila snad všechna dosud vytvořená pravidla. „Nesmíš se nechat fotit moc zblízka. Nesmíš do společnosti, drž se raději stranou. Nesmíš o tom mluvit.“ Tohle byly věčné rady, podle kterých žila. Položila si otázku: Proč? Proč se mám schovávat? Všechna ne otočila na ano. „Už smím!“ Veřejně přiznala: „Ano, jsem to já. Jsem dospělá žena s rozštěpem.“ Začala o postižení mluvit a nechala se prvně vyfotit profesionálním
fotografem. Zapojila se také do dobrovolnické neziskové organizace Šťastný úsměv, z. s. Společně vymýšlejí osvětu i jak pomoci ostatním. „Moje fotografie s příběhem je teď součástí putovní výstavy. Věřím, že to pomůže malým holčičkám, slečnám i dospělým ženám. Vždyť jedna vada život nedělá, ten si děláme samy.“
Nalezená krása
Jana našla krásu uvnitř sebe. Našla svoji cenu a především samu sebe. „Prohlížím si staré fotografie a divím se, co mě tolik děsilo. Vždyť jsem byla mladá, hezká, ale holt ztracená někde uvnitř. Mám radost, že jsem si uvědomila svou jedinečnost. Pro někoho je možná skrytá, někdo ji objeví třeba až na druhý pohled, ale s tím se už netrápím. Jsem ráda taková, jaká jsem.“
Příběhy dalších žen si můžete přečíst na mojekrasamojevolba.cz.
