Doporučujeme

Ilustrační snímek

Ilustrační snímek | foto: Profimedia.cz

Když jsou dva málo. Komu může skutečně fungovat polyamorie

  • 3
V květnu se daleko častěji mluví a píše o lásce. Co když je ale na ty vřelé city víc lidí než obvykle? Polyamorie může fungovat, ale jen lidem s vysokou mírou tolerance a vlastními hranicemi.

Poslední dobou slýcháme teze, že být s jedním partnerem převážnou část života není normální, že jedinec zvaný Homo sapiens byl stvořen k tomu, aby rozšiřoval svou genetickou informaci díky více vztahům a nebyl takzvaně monogamní.

Že je tedy v pořádku mít milence či milenku, obměnit během let partnera. A tak dále a tak dále... Všimněte si, že leckdy si berou takové argumenty do úst lidé, kteří mají potíže s věrností. Nicméně i tak vám mohou nasadit brouka do hlavy.

Není to nevěra ani trojka

Na pořad dne přichází i polyamorie neboli „víceláska“. Zatímco při nevěře se lidé snaží za každou cenu skrýt před partnery, že mají někde nějakou bokovku, dnes elegantně nazývanou paralelní vztah, při mnoholásce jde o vzájemnou dohodu. Prostě oba údajně chápou, že člověk může stejně kvalitně a naplno milovat víc osob. Nic se netutlá. Ti, kdo tento způsob života vyznávají, tvrdí, že je čestnější než nějaké vytáčky a lhaní partnerovi.

Manžel třeba v sobotu odpoledne políbí svou ženu a řekne: „Až do pondělí budu u Vlasty, trochu si zatím odpočiň.“ A jeho paní třeba odpoví: „Dobře, tak Vlastu pozdravuj. A nechceš jí vzít kus bublaniny? Dneska se mi fakt povedla.“ Manžel jí však dopřeje i to, aby večer zajela k Pavlovi, kterého také miluje, stejně jako svého muže.

Anebo žena vůbec nikoho nepostrádá, je věrná svému partnerovi, a když je on u té druhé, ona se ráda natáhne na gauč k seriálům. Takový vztah ale nemusí být ani „švédská trojka“, v jaké se stýká a sexuálně žije několik lidí pospolu.

Chce ji i střední generace

Ten, kdo by si myslel, že mnoholáska se týká hlavně nevázaných mladých lidí, se plete. Naopak střední a starší generace, i přes tradiční výchovu, si tytp vztahy také dopřává. Často ale z nouze.

Žena například na seznamce potká vysněného chlapíka a je jí s ním dobře, znovu rozkvetla a začala věřit na lásku. Jenže časem zjistí, že její nový muž má někde manželku nebo nějakou jinou přítelkyni. Je to pro ni šok, on jí ale vysvětlí, že tamtu taky miluje – a nakonec ji poznal až jako druhou, takže by vlastně vyvádět měla ta první. Zamilovaná žena tedy přistoupí na jeho polyamorii a je vděčná, že má alespoň toto.

Třeba pro osmačtyřicetiletou Pavlu, která zažila dramatický rozvod, je samota takovým strašákem, že radši svému současnému příteli toleruje fakt, že má někde další ženu.

„Dokonce mi ji i představil, je mladší a krásná a já od té doby zobu prášky, protože čekám, kdy mi přítel oznámí, že zůstane raději s ní. Rozejít se s ním ale nedovedu, mám ho moc ráda. Popravdě si někdy říkám, že by mi snad víc vyhovovalo, kdybych o té druhé vůbec nevěděla. Prostě kdyby mě podváděl. Anebo tu druhou?“

Jeden to vždy hůř nese

Řada psychologů a manželských poradců však soudí, že polyamorie nemůže v delším horizontu fungovat. Proč? Psycholožka Jiřina Prekopová, která se s ní už dříve setkala v zahraničí, zejména v Německu, tvrdila: „Dřív nebo později se ukáže, že jeden z partnerů není schopný takový vztah unést. Prostě tak není nastavený. I když třeba tomu druhému přikyvuje, ve skutečnosti to dělá jen z nouze nebo z velké lásky k partnerovi. Často se ale kvůli tomu velmi užírá. Buď dlouhodobě trpí, nebo vztah ukončí.“

Potvrzuje to i pětašedesátiletá Libuše, která se před devíti lety na internetu seznámila se Zdeňkem. Byla už dlouho po rozvodu sama a najednou měla pocit, že znovu žije.

„Jenže od začátku jsem měla dojem, že přede mnou Zdeněk něco tají. Některé dny nebral mobil a nereagoval na textovky, v létě odjel sám na dovolenou a nechtěl prozradit kam. Vlastně jsem za ta léta nikdy ani nebyla u něj doma,“ svěřuje se a dodává, že byla zamilovaná, a tak to snášela.

Pak jí ale Zdeněk přiznal, že má jinde podobnou lásku, že má rád obě ženy – a jestli to Libuši nevadí. „Byl to pro mě šílený šok, ale bez Zdeňka jsem si zkrátka neuměla svůj život představit. Snášela jsem tuhle rozdvojenost tři roky a dělala, že jsem nad věcí. Jen jsem se bála, aby mi nepřinesl nějakou po pohlavní nemoc.“

Pak poznala Honzu a najednou jí došlo, že se Zdeňkem žila v polyamorii jen z nouze. Rozešla se s ním, což on dodnes nepochopil. Proč? Vždyť mohli pěkně spolužít všichni čtyři, jemu by to nevadlo!

Psycholožka upozorňovala v také na to, jak takové soužití nesou děti. Ty podle ní potřebují jasný model: milující táta, milující máma. Když se do toho připlete ještě někdo další, nadělá jim to v hlavách, ale i v jejich budoucích vztazích zmatky.

, Tina
  • Vybrali jsme pro Vás