Osmibitový počítač Commodore 64 byl pro mnoho lidí vstupním bodem do světa počítačových her. Nevzhledná „mašina“ zabudovaná přímo do klávesnice dokázala na svojí dobu zprostředkovat neuvěřitelné audiovizuální hody a v každém ohledu překonat tehdejší standard v podobě ZX Spectra.
Měchy jsou vyrobené z rozstříhaných disket. Jediný problém je, že je výsledný nástroj pořádně těžký.
Jenže od jeho vydání už uběhlo 40 let a jen máloco zastarává takovým tempem jako výpočetní technika.
Kusy, které mají štěstí a dávno neodpočívají ve sběrnách tříděného odpadu, se krčí ve skříních a na půdách milovníků retra a padá na ně prach. Švédský kutil a amatérský hudebník Linus Åkesson pro dva kusy ovšem našel originální využití – vyrobil z nich tahací harmoniku, nebo chcete-li akordeon.
Jakkoliv to může vypadat bizarně, funguje na podobném principu, jako ten běžný. Jedna ruka hraje melodie, druhá basy, navíc je ale možné využívat předpřipravených hudebních smyček. Aby to náhodou nebylo málo, natahovací měch je vytvořený z plastových těl pět a čtvrt palcových disket.
Výsledný zvuk by asi konzervativní posluchače dechovek příliš neuspokojil, v okrajových hudebních žánrech jako chiptune nebo synthpop by se ovšem nadmíru vyjímal. Třeba kapela Bondage Fairies by po něčem podobném určitě při svých obskurních koncertech ráda sáhla, má to však několik ale. Především je celé zařízení hodně těžké, takže je při hraní potřeba sedět a i tak se hráč rychle unaví. Dalším velkým problémem je napájení, které výrazně komplikuje manipulovatelnost.
Kdo by se ovšem trápil praktickými detaily, když vidí a slyší tuto nádheru v akci.
