RECENZE: Více než grafiku potřeboval remake Layers of Fear vylepšit obsah

Nová verze Layers of Fear nabízí kompilaci obou dosud vydaných dílů tohoto neobvyklého hororu, navíc doplněnou o nový příběh. Ani špičková grafika postavená na moderním Unreal 5 enginu však nedokáže zamaskovat, že jde jen o vyprázdněný a zdlouhavý simulátor chůze.

Nový engine Unreal 5 slibuje být novým standardem v počítačové grafice, ale zatím jsme ho mohli vyzkoušet maximálně tak ve Fortnite, což při vší úctě není zrovna hra, ve které byste se chtěli nějak extra kochat.

Co se grafiky týče, jsou Layers of Fear díky použitém Unreal 5 enginu absolutní špičkou.

Bohužel, ani aktuální remake hororu Layers of Fear nedokáže podrbat to svědění, které už cítíme od příchodu nové generace herních konzolí. Což o to, vizuálně je vskutku působivý a některé jeho scény vám dokážou vyrazit dech, bohužel samotná náplň zůstává přesně tak mělká a banální, jako tomu bylo v originále z roku 2016 (viz naše dobová recenze) i v jeho o dva roky mladším pokračování. Pořádný horor totiž nedělají ray-tracingové blesky ozařující 4K textury na realisticky vymodelovaném nábytku, ani dokonalý binaurální zvuk.

Ne, pořádný horor musí především umět zprostředkovat strach a pocit ohrožení, čehož se bohužel vývojářům opět nepodařilo dosáhnout. Přitom se tak snažili.

V remaku je i několik nových akčních scén, bohužel hra stále nedokáže vystrašit.

Aktuálně vydaný Layers of Fear je kompilací obou dílů této série, které navíc nově propojuje dodatečným příběhem o spisovatelce, která se jejich děj pokouší románově zpracovat. Osamělá duše tvořící v opuštěném majáku odříznutém od civilizace je sice pořádné klišé, ale budiž, hra má úplně jiné problémy, než je scénář.

Ten je totiž v jádru vlastně zajímavý, protože zpracovává i hrami jinak opomíjená témata jako alkoholismus nebo deprese. V první polovině hrajete za zneuznaného malíře, kterému se nedaří navázat na své životní dílo, ve druhé začínajícího herce uvězněného šíleným režisérem na zaoceánském parníku. Bohužel všechny zajímavé interpretace si musíte domýšlet sami, ve skutečnosti totiž většinu času chodíte úzkými chodbami dopředu a čas od času si přečtete nějaký vzkaz načmáraný na kousku papíru. Záhy poznáte, že vám po většinu času nehrozí žádné nebezpečí a několik těch nově implementovaných honiček s abstraktními duchy je vlastně spíše rušivých, než že by vám z nich vstávaly vlasy hrůzou na hlavě.

Druhá polovina hry odehrávající se na zaoceánském parníku je ještě horší než ta první, navíc je zbytečně dlouhá.

Poznávacím znamením Bloober Teamu jsou hrátky s realitou, kdy si nikdy nemůžete být jistí, co se kolem vás odehrává. Například jdete dlouhou prázdnou chodbou, na jejímž konci jsou zamčené dveře. Když se otočíte, abyste se přesvědčili, jestli jste náhodou někde nepřehlédli odbočku, jste rázem v úplně jiné chodbě. Poprvé je to super, podruhé taky, dříve nebo později se to ovšem okouká a stane se z toho prostě jen běžný prvek hratelnosti.

Layers of Fear mají fantastickou grafiku a úchvatný zvuk, solidní scénář, vydrží na dlouho a nemusíte v něm dokonce ani nikoho zabíjet, jenže nic z toho z nich nedělá dobrou hru. Formálně je vše v pohodě, ale hře zcela chybí duše, cokoliv, kvůli čemu by stála za to hrát. Nabízí se porovnání například s nedávnou žánrově spřízněnou Amnesií, která sice také měla k dokonalosti daleko (viz naše recenze), alespoň ale dokázala hráče znervózňovat, když už ne tedy děsit. Layers of Fear jsou oproti tomu jen technologické demo, ne dobrá hra.

Pokud jste hráli originál, nemá nejmenší smysl se k remaku vracet, těch pár scén navíc za to určitě nestojí. Pokud by to mělo být vaše poprvé, možná by se nad tím v nějaké slevové akci dali uvažovat, ale jen v případě, že už máte všechny dohrané velikány žánru (kromě Amnesie, třeba Soma, Outlast, Martha is Dead nebo What Remains of Edith Finch). Obecně bych ale i tak raději investoval peníze a volný čas do něčeho podnětnějšího.