RECENZE: Nový díl Need for Speed vyvolává úvahy o tuposti

Akční závody Need for Speed: Payback jsou krásnou ukázkou, jak z kdysi masivně populární značky udělat naprostou pitomost. A také je to příkladná demonstrace toho, že zkopírovat cizí nápady prostě nestačí.

A Payback zkopíroval skoro všechno. Vlastně si ani nevybavuji, jestli má kromě některých podružných detailů něco vlastního, originálního. Na první pohled je to totiž Forza Horizon jak vyšitá. Je tu krásný a dost velký otevřený svět, několik typů závodů, pár věcí, které musíte na herní ploše hledat a sbírat, a velká spousta různých vedlejších činností. Tento koncept se pak hra snaží kombinovat s akční jízdou ve stylu Burnoutu. Alespoň se tedy tak před vydáním prezentovala. Ovšem nepovedlo se.

Není to taková katastrofa, jak to bude z následujících řádků vypadat, rozhodně to není žádný nehratelný nesmysl, ale těch nedorazů je tam fakt hodně. A to u letité značky jako Need for Speed zamrzí trojnásob.

Opravdu jsou ti hráči tak tupí?

Leccos se dá vytušit už na začátku, kdy se seznámíme se třemi hlavními hrdiny. Nové NFS má totiž příběh, ale na rozdíl od Forzy Horizon mu nestačí klasika v podobě „anonymní“ honby za titulem krále festivalu. Tady to má být epické. Ovšem místo udatných reků tu potkáváme tři typizované hlavní hrdiny (jeden je samozřejmě černoch a třetí je drsná holka), kteří jako by vypadli z marketingové příručky s názvem „Cílová skupina: americký teenager“.

Hláška „Time to crush this!“ patří k těm méně otravným.

Dialogy a celkové ladění charakterů těchto postav jsou příšerné. Kdyby to byla nějaká novinka, tak by nad tím člověk i mávl rukou, holt je to určeno hlavně pro puberťáky, ale toto se opakuje snad už někde od prvních Undergroundů, tedy odhadem tak někde od roku 2002. Možná se to EA vyplácí, chtělo by se říci, ale pak moc nedávají smysl různé pokusy o paralelní série z minulosti (Shift) a už vůbec ne dvouletá pauza před letošním dílem.

Jasně, story v závodní hře nikdo nepotřebuje, a tak je úplně jedno, jaká je. Ale nedokážu si představit svéprávného dospělého člověka, kterému by to v Payoutu začalo lézt na nervy později než za hodinu. Na banální alias drsňácké hlášky typu „Let’s get rid of these guys / I got it / Is that all you’ve got?” jsem si vybudoval regulérní alergii. To jsou hráči opravdu tak tupí, že to nikomu nevadí? Přinejmenším v EA si to myslí, ale přinejmenším mě to snad až poněkud uráží.

Ano, k popisu hraní se dostanu, ale ještě musím zmínit, že velká část příběhu se odvíjí během závodů. Prostě závodíte a postavy mezi sebou kecají. Takže jsem z příběhu vlastně nic moc neměl, protože když to plnou parou hasím do cíle, nemůžu se koukat na titulky.

U temných vjezdů do tunelů rády pobývají černé dodávky a všem řidičům tím dělají radost až na kost.

Nejsem tedy žádný angličtinářský akademik, ale ani úplný zelenáč. Zatím jsem nikde na světě hlady neumřel, na cestu se vždy doptal, americkému hipíkovi kdysi u piva vyprávěl české vtipy, několika Australanům dokázal vysvětlit krásy Cimrmanovy tvorby a dokonce jsem se anglicky už párkrát domluvil i s Francouzem. Ale když postavy mluví drsňácky „americky“, řvou motory a bouchají plechy, tak tomu „na ucho“ prostě nerozumím. Zvlášť tedy černochovi, který mluví jak pravý americký gangsta, ovšem podle zdejší story je snad z Londýna. Přitom bych tak nějak tipoval, že titulky jsou tam právě proto, aby tomu lidé rozuměli. No nic.

Závodní očistec

Takže tedy k tomu hraní. Ale moc se mi do toho nechce, protože v tomto ohledu Payback rovněž značně selhává a popsat všechny nesmysly, to by zabralo pěkných pár stran. Tak snad vyberu dostatečně příkladné nesmysly.

Po průjezdu benzinkou se opraví auto. Podobnost s Burnoutem Paradise je nepochybně jen naprosto náhodná.

Začal bych třeba popisem typického závodu. Když jste po startu hodně vepředu, tak vás většinou v první zatáčce někdo sejme, takže skoro vždy začínáte odzadu. Pokud se tak nestane, sejme vás někdo v průběhu závodu. Nemusí to nutně být soupeři, taková černá dodávka u vjezdu do tmavého tunelu rovněž zvládne odvést kus práce. Když trochu nestíháte, soupeři na vás cestou většinou počkají, takže stačí se jich držet a před cílem tam napálit nitro.

Ale abyste to neměli tak jednoduché, jsou v pozdějších fázích hry u konce závodů ostré zatáčky, kde se musí zpomalit. A když tam jste vepředu, tak vás sejme někdo zezadu. Zejména závody z místa A do místa B tak jsou docela loterie, i když už trať docela znáte, takže to prostě zkoušíte a jednou to nakonec vyjde. Klasické závody se mi tedy hrály naprosto nejhůře, což je u závodní hry dost blbé.

U offroadových to bylo podobné, ale tam mě to zas až tak neštvalo. Dragové závody jsem si docela oblíbil a uvítal bych je i častěji. Driftovací podniky mi tedy moc nešly, ale ukázalo se, že když zapíchnete čumák do svodidel a dál držíte plyn, auto to nadále hobluje bokem, takže stačí zatáčet právě do těch svodidel a body dále naskakují. Dá se tak nahoblovat dost slušné skóre. A pak jsou tu ještě jakési „doručovací“ mise, kdy typicky musíte někam dojet na čas, nebo v limitu dojet na několik různých míst. Ty mě docela bavily, ale místy to chce taky několik pokusů, případně si odladit, kudy vlastně pojedete.

Katastrofa na spadnutí: po kontaktu se soupeřem většinou skončíte někde ve svodidlech.

Takže co mě v Paybacku bavilo nejvíc? Průzkum světa a hledání starých aut a jejich dílů (kopie barn finds z Forzy), ničení billboardů a hledání herních žetonů. Takže vlastně volný pohyb po mapě, nikoliv závodění.

Tupá policie

Legrace začíná v okamžiku, kdy se do dění na obrazovce zapojí policie. No, vlastně to moc humor není, když uvážíme, že NFS je značka, která honičky s policií v podstatě vymyslela. Už jejich příchod na scénu je bizarní: prostě se objeví. Absurdní je to například s bednami, které se tu porůznu válejí a jsou v nich díly. Prostě leží bedna u cesty, vy ji zvednete a najednou máte za zadkem policajty. Ano, tyto mise jsou koncipovány právě tak, aby úkolem bylo policajtům odjet. Ale to nešlo krást třeba policejní auta, policajtům svačiny nebo zkrátka něco, aby poldové měli nějaký normální důvod se za vámi ihned pustit?

Na mapě je tuna různých výzev, v nichž je účelem překonávat čas, rychlost, driftovací skóre nebo třeba délku skoku.

Naháněčky s policií fungují rovněž na poněkud náhodné bázi. To znamená, že vlastně nikdy nevíte, kdy a jak vás chytí. To si to tak svištíte v už docela slušně potuněném autě, na rovince tam pustíte nitro a najednou vás začnou předjíždět klasické policejní plečky a bušit do vás ze všech stran. Za celou hru jsem nenašel nějakou strategii, jak k honičkám přistupovat. Tedy kromě toho, že jsem tupě držel plyn na podlaze a doufal, že se nestane nic zvláštního.

Ono totiž nikdy nevíte, jestli nezůstanete trčet mezi policejními auty, protože zrovna teď se jim zadařilo na vás napadat tak, že nemůžete jet, nebo zda vás nevybouchají na nějaký plůtek, ze kterého se nadá sjet.

Vrchol hořkého humoru pak nastává v misích, kde po vás jdou policajti i konkurenční gang. Zároveň a v bratrské jednotě. Alespoň jsem si tedy nikdy nevšiml, že by strážci zákona někdy chtěli odstavit i ty druhé špatné.

Mimo silnice to dost klouže a soupeři před vámi práší tak, že místy není vůbec nic vidět, ale stejně mě offroadové závody bavily více než ty klasické.

Bolestivá pak je vzpomínka na NFS4, což je snad už skoro 20 let stará hra. Tam vás sice policajti na silničce v klidném podzimním lesíku dokonce bombardovali z vrtulníku, ale člověku tak nějak došlo, že když nestačily konvenční metody, nasadila postupně policie silnější kalibry. Taky se dalo v závodech dobře taktizovat s tím, že policajti šli i po ostatních účastnících závodu, a následně toho využít. V Paybacku jsem nic takového nezaznamenal.

Gambling všude okolo

Ale ono to asi bude i záměrem. Příběh se totiž točí mimo jiné i kolem kasina, a tak se asi není co divit, že tu leccos probíhá takříkajíc „náhodným losem“. Typickým příkladem je vylepšování aut. To se děje prostřednictvím takzvaných speed karet, které v jakémsi balíčku upravují vlastnosti vozu. Tyto karty dostáváte a za vítězství v závodech, ale vždy máte naslepo výběr ze tří. Jednu si zvolíte a teprve pak uvidíte, co jste dostali. Někdy je z toho vcelku pořádný upgrade, jindy je vám kartička k ničemu. V tom případě ji můžete vyměnit za takzvaný part point, a když jich máte dostatek, lze je směnit zase za kartu.

Jenže i to se děje losováním. Takže se klidně může stát, že vysolíte tři bodíky za kartu, která vám je k ničemu, tak ji zase vyměníte zpátky za jeden bodík. Jste tedy dva body v minusu a nepomohli jste si vůbec ničím. Faktem je, že jsem se kvůli tomu nikdy nedostal do nějakých potíží, kdy bych neměl konkurenceschopné auto a neměl ho jak a za co vylepšit. Ale na druhou stranu na nějaké cílené ladění aut zapomeňte. Tedy ano, můžete v případě možnosti upřednostňovat karty s takovými a takovými vlastnostmi, ale ve spojitosti s tím losovacím gamblingem bych to cíleným laděním nenazýval, protože když vám vhodná kartička nepadne, tak ji zkrátka nemáte. Něco se dá koupit i v obchodech, ale jejich nabídka nebývá kdovíjak bohatá a navíc vylosované karty mohou být o poznání silnější, než bývají ty kupované.

Na driftování i další disciplíny musíte mít auta z patřičných kategorií a podle typu závodu je měnit. Vtipné je, že některé vozy mohou být ve více kategoriích, takže pak máte v garáži třeba dvě stejná auta, akorát v nastevení pro různé typy závodů.

Kolizní inženýrství

S tím, jak si vylepšujete auta, lepší se i jejich jízdní vlastnosti, respektive ovládání. Ale na začátku se s tím tedy moc dobře jezdit nedá. Payback získal titul hry, ve které jsem nejvícekrát opakoval úplně první závod (ukázalo se, že je třeba jen držet plyn a zatáčet). Nevím jak to popsat, protože auta jsou na jednu stranu přetáčivá, ale na rychlé kličky mají zase pomalé reakce, takže trefit úzkou mezeru mezi dvěma civilními auty rozhodně není triviální. Navíc se auta divně chovají v nízkých rychlostech, takže třeba srovnat je po kolizi zase do správného směru je občas trošku o nervy. S úpravami se to naštěstí zlepšuje, ale to nic nemění na tom, že první dojem je přinejlepším rozpačitý.

Letitou NFS klasikou pak jsou kolize. Když se bouchnete se soupeřem, po devíti z deseti ťukanců on jede vesele dál, zatímco vy se dostanete v lepším případě do smyku, v případě obvyklejším to naboříte do nejbližšího sloupu, skály nebo svodidel. Většinou čelně, respektive kolmo na směr jízdy, takže musíte nejdříve vycouvat a teprve pak můžete pokračovat.

Na mapě se rychle objeví tolik položek, že se bez jejich třídění prostě neobejdete.

Nelze se tedy ubránit otázce, kde je Burnout. Nevím, neznám detaily oné transakce, ale vždyť EA přece před lety měli pod sebou i tvůrce fenomenálního Burnoutu. To se z toho opravdu nedá nic použít? Bylo to akční, bylo to rychlé, bylo to zábavné a fungovalo to i v otevřeném světě. Ale tady asi nezbývá než kroutit hlavou.

Panoramata v mlze

Grafika je na první pohled hezká, ale není to nic, co by určovalo nové standardy. Hezky se na to kouká, ale zamrzí, že občas něco podivně doskočí. Paradoxně ne při hraní, kdy to drtíte na plný kotel, ale typicky na začátku závodu, kdy doskáčou auta nebo diváci.

Naproti tomu soundtrack je tak otravný, že jsem ho po několika hodinách hraní vypnul. Americký hipec v kombinaci s několika nevýraznými počiny ve mně vyvolal dojem, že jsou ve hře jen asi tak tři písničky.

Payback se tedy moc nepovedl a je to škoda. Je mi líto těch, kteří vytvořili vcelku pěkný otevřený svět a všechny ty věci okolo. Ale to hlavní, tedy závodění, zůstalo zamrzlé někde na půli cesty. Sám jsem zvědavý na prodeje této hry, protože asi i na nich bude záležet, kdy, jak a zda vůbec bude jedna z nejstarších herních značek pokračovat. A na to jsem tedy zvědavý obzvláště.