Za hrou stojí poměrně mladé dvoučlenné studio Acid Nerve, které si vybralo za partnera vydavatele Devolver Digital. Hra nebyla výsledkem nějakého dlouhodobého hypu: před třemi měsíci ji autoři ukázali poprvé, na E3 se pak v rámci konference Devolveru připomněli a nyní už ji můžeme hrát. Přesně takováto překvapení jsou v tomto jinak zatím poměrně nevýrazném roce potřeba jako sůl.
Death’s Door je izometrickou akcí/puzzlovkou se zajímavým stylem. Lidé ji nejvíce přirovnávají k původním hrám ze série Zelda, což by celkem sedělo. Mně osobně třeba vybavil i můj oblíbený Hollow Knight. A to nejenom spoustou herních mechanismů: postupně si schopnostmi odemykáte nové části mapy nebo si po drobných krůčcích vylepšujete sami sebe. Velký důraz je kladen na to, že vám hra hází jedno bosse za druhým a absencí nastavení obtížnosti si s těmi méně zdatnými hráči vytře podlahu.
Vaším hrdinou je celkem neškodně vypadající vrána, nebýt tedy zářícího meče na jejích zádech. To je zprvu vaše hlavní zbraň, byť se vám postupem hry otevře celá řada dalších. Vedle toho můžete střílet i z luku a sbírat další možnosti boje na dálku, ovšem bez máchání mečem se neobejdete. Jedině tímto způsobem doplňujete za boje energii, kterou pak měníte ať už v šípy nebo třeba ohnivé střely.
Nepřátel na vás hra vedle výše zmíněných bossů bude posílat opravdu hodně, a byť to nejsou až takové hordy, jako třeba v Diablu, bude třeba sem tam zvolit taktický ústup. Krýt se bohužel nejde (pouze odrážet střely), nejčastěji tak budete uhýbat pomocí kotoulů do stran, nebo zkrátka útěkem.
Hra se má čím chlubit i po příběhové stránce. Zápletka je vlastně celkem prostá: utekla vám duše, kterou jste měli dovést do podsvětí a abyste ji získali zpět, je třeba ukořistit tři jiné, které za tu svou vyměníte. Vaše cíle jsou přitom rozmístěny po mapě, která vám je s postupně se odemykajícími schopnosti servíruje jeden za druhým. Daleko víc mne však bavil samotný styl, jakým je hra napsaná: nebere se příliš vážně, často na vás roztodivné postavičky zkouší i nějaké vtípky. Opět se v hlavě neubráním přirovnáni k Hollow Knightovi.
Celá hra vedle samotného boje, vylepšování hrdiny a postupu příběhem stojí také na průzkumu herního světa. Kdo už máte s žánrem zkušenosti, budete jako doma. Ze začátku projdete jednou lokací, kde si všímáte kamenných zdí. Ačkoliv to podstatné zde splníte, tak se sem ještě později můžete vrátit a novou schopností rozbourat ony zdi, aby se vám odhalily nová zákoutí s poklady či volitelnými bossy.
Samotný svět se nedá označit jako velký, ovšem i tak se bude stávat, že zabloudíte. Bohužel hra neobsahuje žádnou mapu, spolehnout se musíte pouze na náhodné ukazatele, takže si raději dobře zapamatujte výše zmíněné části, kam se v danou chvíli dostat nedá.
Grafická stránka je jednoduchá a stylová, hra se stylizuje do černobílé v centrální lokaci a následně trochu tlumenějších barev ve zbytku světa. Moc se mi líbil soundtrack, ovšem zároveň mi přišel místy trochu repetitivní, když jsem v některé lokaci zkysnul trochu déle, než autoři zamýšleli. To, že grafickou podobu i hudbu dali dohromady dva lidé si však zaslouží pochvalu.
Death’s Door dohrajete za zhruba 10 až 15 hodin, hodně závisí na tom, jak moc vám jednotná obtížnost sedne. Pokud nikam nespěcháte a chcete si prolézt všechna skrytá zákoutí mapy, ve hře pravděpodobně strávíte i delší dobu. Stejně tak dobře se jí však při ignorování všeho nepovinného dá pravděpodobně proletět i rychleji.
Musím uznat, že mě titul Death’s Door vesměs nadchnul. A hned několikrát mne napadlo, že přesně takto měla vypadat hra The Last Campfire, což byla jedna z mých velmi očekávaných indie her loňského roku. Vizuálně jsou si totiž vlastně celkem podobné, ovšem zatímco The Last Campfire mě málem unudila, letošní Death’s Door jsem si náramně užil. A vlastně bych se ani nedivil (pokud bude i druhá polovina roku na novinky spíše sušší) kdyby se Death’s Door objevilo i v pár nominacích na indie hry roku.
