RECENZE: Obrovská očekávání se podařilo naplnit, Cyberpunk 2077 je famózní

Po intenzivní reklamní masáži, osmi letech vývoje a nespočtu odkladů byla očekávání od Cyberpunku 2077 obrovská, vývojářům se je přesto takřka všechna podařilo naplnit. Ani drobné technické nedodělky nedokážou zabránit tomu, že tu máme horkého kandidáta na titul hry roku. Pokud ji tedy nechcete hrát na starých konzolích.

Autorům dnes už bez debaty kultovního Zaklínače se svojí novinkou podařilo probudit obrovská očekávání a o Cyberpunku 2077 tak ví úplně každý, kdo alespoň někdy slyšel termín počítačová hra. 

Z marketingového hlediska je to úspěch, na druhou stranu si tím na sebe tito dosud nekriticky milovaní vývojáři sami upletli bič. Masivní reklamní kampaň slibovala událost srovnatelnou snad jen s příchodem Ježíše Krista, cokoliv méně než absolutní hodnocení je vnímáno jako neúspěch. 

Cyberpunk 2077 je splněným snem každého milovníka sci-fi.

O to větší respekt vzbuzuje fakt, že se samotné hře většinu slibů podařilo naplnit, a pokud na to máte hardware, má potenciál vás obrazně řečeno vyzout z bot. Ono spojení „pokud na to máte hardware“ je bohužel klíčové, tato v každém smyslu next-gen hra totiž pro předvedení svého plného potenciálu vyžaduje i next-gen vybavení. Přestože se autoři dušovali, že Cyberpunk 2077 poběží i na dosluhující řadě konzolí, zatím tomu nic nenasvědčuje. Na základních verzích PlayStationu 4 a Xboxu One hra zatím běhá tak špatně, že je dlouhodobě budovaná reputace vývojářů v troskách a nespokojeným zákazníkům vrací peníze (viz náš článek).

To bychom za sebou měli nezbytný úvod, který aktuálně hýbe celým herním internetem, a teď už ode mne uslyšíte prakticky jen samou chválu. Hrál jsem totiž na PC, které bylo pro vývojáře evidentně hlavní platformou.

Budoucnost je tady

Cyberpunk 2077 je zhmotněným snem všech fanoušků science fiction, na několik desítek hodin z vás udělá obyvatele fantasticky vymyšlené metropole budoucnosti. Hra se sice na první pohled tváří jako „futuristické Grand Theft Auto“, ve skutečnosti má mnohem blíž k sérii Deus Ex. A to nejen kvůli pohledu z vlastních očí. I tady se stáváte kyberneticky vylepšeným člověkem, který pomocí kombinace plížení a střelby rozplétá složitou politickou konspiraci. 

Cyberpunk by mohl fungovat i jen jako série samostatných uzavřených misí a hráči by i tak byli spokojeni, ambice tvůrců jsou však daleko větší, a tak kolem v podstatě klasické lineární hry vystavěli obrovské město, kterým se můžete více méně volně pohybovat.

Sice je zde možnost rychlého cestování, projížďky automobilem jsou tak zábavné, že jsem ho příliš nevyužíval.

I když má tento megalomanský přístup spoustu negativních stránek, je to přesně to, co z jinak špičkové hry dělá přelomovou záležitost. Zatímco se ostatní „open worldy“ snaží o co největší přiblížení se realitě, zde se autoři doslova utrhli ze řetězu a výsledek je zcela pohlcující. Night City je živoucí metropolí, která skýtá obrovské množství jinde neviděných detailů a už jen pohybovat se v něm je hrou samo o sobě.

Ve srovnání s gigantickými mapami od Ubisoftu je zdejší město relativně malé, o to více detailní. Má dostatečnou variabilitu, vedle tepajícího centra jsou slumy bezdomovců, průmyslové čtvrtě zahalené smogem, podíváte se dokonce i do okolních pouští. 

Po městě se pohybujete především pomocí vozidel, jejichž jízdní model by klidně obstál i v nějaké ryze závodní hře. Vzhledem k tomu, že jde o auta budoucnosti, se nemusíme trápit realističností. Sice na efekt poněkud přetáčejí, ale důležité je, že je nesmírně zábavné je řídit. Ať už pojedete na motorce, nebo mnohatunovým kamionem, vždy to přinese onen kýžený dojem.

Brzy vám dojde, že většina většina věcí, co z okénka auta uvidíte, je jen efektní kulisou, kterou můžete při troše snahy zbourat. Naštěstí není příliš důvodů, proč by to někdo měl chtít dělat. Hra se bere opravdu vážně, to samé očekává i od hráčů. Pokud chcete bezhlavě mlátit kolemjdoucí nebo přejíždět chodce, pak se poohlédněte jinde. Zdejší umělá inteligence na to neumí věrohodně reagovat a policie je zcela neškodná.

Přestože jsou ulice zaplněné lidmi, je samotné město ve skutečnosti mrtvé a bez vašeho přispění se toho v něm moc neděje. Můžete tu klidně zaparkovat auto uprostřed křižovatky a ostatní řidiči v klidu trpělivě počkají, až si vyřešíte svoje záležitosti. Lze si promluvit s každým, na koho narazíte, drtivá většina však řekne jen nějakou obecnou větu. Žádné vlastní minipříběhy a nahodilé situace tu živelně nevznikají, spolehnout se tak budete muset na ty, které vám dopředu připravili tvůrci. Ti si toho naštěstí byli vědomi, a tak se pořádně snažili.

Keanu a ti druzí

Cyberpunk 2077 je obrovská hra. Kampaní lze s vypětím sil proletět za nějakých 40 hodin, to byste však museli jet na krev. Ve skutečnosti počítejte spíše s dvojnásobkem, a to ani nebudete muset „grindovat“ všechny nepovinné questy. 

Zdejší vedlejší úkoly jsou v drtivé většině skvěle napsané a připomínají spíše samostatné povídky s vlastním dějovým obloukem. I ty na první pohled vyloženě „do počtu“, jako je třeba hledání ztracených aut nebo turnaj v bojových uměních, obsahují spoustu zvratů, a tak je radost je plnit. 

Autoři naštěstí netrpí utkvělou představou, že pokud hráč zrovna nestřílí, nebo se neplíží ve stínech, tak se nudí, a proto jsou mnohé z nich ryze konverzační. Výjimkou nejsou dlouhé přejezdy autem, během kterých si hlavní postavy jen povídají, jak to známe například z Red Dead Redemption 2.

V krátkých prostřizích si za Keanu Reevese dokonce můžeme zahrát.

Hlavního hrdinu či hrdinku s přezdívkou V si můžete vymodelovat podle svého, včetně takových detailů, jako je velikost genitálií, jinak je ovšem V jasně napsanou postavou s předem danými charakterovými vlastnostmi, podobně jako tomu bylo například v sérii Mass Effect. Občas dostanete na výběr, jak se zachovat a k většině situací lze také přistoupit po dobrém, či po zlém, jinak je hra spíše lineární. Otevřený svět tu má dekorační účel, když přijde na lámání chleba, naženou vás vývojáři do jednoho místa, kde vás mohou oslnit nějakou předpřipravenou scénou.

Po většinu času máte k dispozici virtuálního pomocníka Johnnyho, kterého ztvárnil hollywoodský herec Keanu Reeves. Sice je vám v boji úplně k ničemu a dokonce ani neslouží jako zásobárna vtipných hlášek, jak už mívají herní sidekickové ve zvyku, přesto je pro celé vyznění příběhu klíčový.

Autoři pečlivě dodržují všechna pravidla žánru kyberpunku. Máme tu ohromné megakorporace, virtuální realitu, rebelující umělou inteligenci, všudypřítomné drogy a sex i politické konspirace. Kdyby někdo stejný příběh napsal do knihy, asi bych se ošklíbal, že nepřináší nic nového a jen vykrádá klasiky jako je Neuromancer, Blade Runner nebo třeba Sníh, v této luxusní formě si však zaslouží potlesk. Díky povedené české lokalizaci si navíc napínavé vyprávění může vychutnat skutečně každý.

Mistrovské řemeslo

O originalitě se nedá mluvit ani co se týče samotné hratelnosti. Nejvíce času zřejmě strávíme cestováním z místa na místo a dlouhými rozhovory, tím nejzábavnějším jsou infiltrace hlídaných objektů. Hra se sice chlubí RPG prvky, v jádru je ovšem klasickou akcí s důrazem na plížení. Na nižší obtížnosti se dá k cíli i prostřílet, na tu nejtěžší však vydržíte jen pár zásahů, navíc mají nepřátelé proklatě přesnou mušku. Všude se válí dostatek lékárniček a zdraví se průběžně automaticky doplňuje, i tak je nenápadná likvidace ze stínů tím efektivnějším způsobem postupu.

Navzdory otevřenému světu má hra nejblíže k sérii Deus Ex.

Zpracování této části hry je celkem standardní a v podstatě nenabízí nic, co už by nedělal první Deus Ex před dvaceti lety. To není vyloženě výtka, bylo to zábavné tehdy, je to zábavné i dnes. Díky možnosti vzdáleného hackování máte v rukou dostatek taktických možností, jak odlákat nepřátele z jejich vytyčených tras. Umělá inteligence je snadno předvídatelná a vy si tak můžete při provedení úspěšného manévru připadat jako opravdoví borci. Za zmínku stojí i tzv. Braindance, což je detektivní minihra, ve které analyzujete ukořistěné videozáznamy a snažíte se najít nějaké důkazy. Něco podobného už jsme sice mohli vidět v sedm let starém Remember Me (naše recenze), zde je to však přeci jen dotažené na vyšší úroveň.

Získané body zkušenosti lze investovat do nákupu dalších schopností, žádná z nich mi však nepřišla tak zásadní, že by se bez ní nedalo obejít. Vybavení je tu tolik, že by se za to nemusel stydět kdejaký looter shooter, ve skutečnosti stačí jen sledovat výsledné útočné či obranné číslo. Bohužel tu najdeme i takové absurdity, jako když drsně vypadající bojové kalhoty nabízí menší ochranu než sportovní trenky nalezené v pozdější části hry. 

Co mě vyloženě štvalo, byly občasné souboje s bossy. Ať si totiž svého hrdinu profilujete, jak chcete, stejně nakonec skončíte v malé omezené aréně, kde se s nimi budete honit, jako by šlo o multiplayerovou střílečku jeden na jednoho. Naštěstí žádný z příběhových soubojů nebyl vyloženě obtížný, několik nepovinných questíků jsem kvůli tomu ovšem raději stornoval. Po směšně jednoduchém Zaklínači 3 je to rozhodně změna k lepšímu.

Technologický zázrak, ale ne pro každého

Na internetu lze v tuto chvíli dohledat tisíce videí a obrázků, které se snaží dokázat, jak moc je hra rozbitá. Na starých konzolích tomu tak nejspíše i je, za sebe ovšem mohu říct, že mnou recenzovaná PC kopie byla v tomto ohledu ok. Ne dokonalá, ale prostě ok. 

S bugy jsem se samozřejmě setkával, většina z nich byla ovšem ryze grafického rázu a v podstatě bezvýznamná. Tuhle přede mnou jdoucí postava zalezla do chodníku, támhle se ve vzduchu vznášela cigareta zhruba metr od člověka, který ji měl kouřit. Občas zazlobila fyzika, po každém startu hry jsem musel znovu zapínat české titulky a jednou mě někdo trefil přes zeď. 

Jediný problém, který mě vyloženě vytrhl zpátky do reality jsem zažil v momentě, kdy se ode mne neodpoutal spolubojovník z dokončené mise a stal se tak součástí příběhových scén, kde už jeho přítomnost nedávala žádný smysl. To vše jsou problémy, o kterých se ví a nepochybuji o tom, že budou v následujících měsících opraveny. Alespoň tedy, co se PC a nových konzolí týče, „old-genem“ bych si vzhledem k tristnímu stavu hry tak jistý nebyl.

Ano, hry by měly vycházet v dokonalém stavu a nespoléhat na následující záplatování, ale vzhledem k obrovské komplexitě Cyberpunku 2077 jsou poporodní bolesti pochopitelné. Na rozdíl od CD Projektu, který hru z ekonomických důvodů musel vydat před Vánocemi, máte možnost s koupí ještě nějaký týden počkat, než bude vše opraveno. Většina dnes vytýkaných problémů už za pár měsíců nebude relevantní. Znovu však opakuji, že na PC je hra v uspokojivém stavu již teď.

Na čem jsme hráli

V redakci hrajeme Cyberpunk 2077 na prakticky všech platformách, recenzi jsem psal z PC verze. Abych si ji mohl vychutnat co nejlépe, půjčil jsem si od společnosti Acer počítač s procesorem Intel Core i9 9900K, 32 GB RAM a rovnou dvěma RTX 2070 Super. Bohužel hra nepodporuje režim SLI a tak jedna z nich zůstala nevyužitá, i tak jsem si mohl dovolit hraní v ultraširokém rozlišení 3440x1440 na téměř plné detaily. Na tolik uctívaných 60 FPS to nestačilo, díky monitoru Predator X35 s technologií G-Sync bylo průměrných cca 45 FPS naprosto uspokojujících. Bez zapnutého raytracingu je 60 reálných, ovšem vizuální rozdíl je tak obrovský, že jsem se rozhodl pár FPS obětovat. Cyberpunk je na PC slušně optimalizovaný, na silných strojích jde o vyloženě grafické orgie. Pokud plánujete upgrade „železa“, s hraním počkejte, opravdu to stojí za to. Jenže kde dnes vzít grafické karty nové generace, že?

A navíc vypadá krásně. Božsky. Říká se, že na grafice až tak nezáleží a hlavní je hratelnost, Cyberpunk 2077 však dokazuje, že to není pravda. Zpracování města je doslova dechberoucí a od začátku do konce jsem se kochal. Hra dokáže naplno vyždímat i ty nejsilnější grafické karty dneška, je prvním titulem, který naplno ukazuje krásu ray-tracingu. Výrobci hardwaru musí mít radost, lepší reklamu by si nemohli přát. Grafickým orgiím zdatně sekunduje skvěle namixovaný zvuk, kterému vévodí našlapaný electro/metalový soundtrack.

Punk je jinde

Všechny výše zmíněné nedostatky mi vzhledem k propracovanosti hry připadají jako nemístné rýpání a ve výsledku se nad nimi dá mávnout rukou. Autoři splnili vše, co jsem od nich očekával. Bohužel však nic víc. 

Navzdory svému názvu mi hra přijde v mnoha ohledech jako zbytečná sázka na jistotu a kromě technického zpracování mě vlastně žádnou scénou vyloženě nedostala do kolen. Sice se tu mluví hodně sprostě a sex a násilí je tu na každém rohu, ve skutečnosti se ale hra pouštět do žádných vážných témat nechce. 

Ano, jsem si vědomý, že tak to má spousta lidí ráda a od videohry chce jen nenáročný odpočinek, mě už to ovšem přijde trochu málo. Hry s přesahem jako Disco Elysium, The Last of Us 2 nebo třeba Torment nabídly emocionální nálož a pracují ve mně i dlouho po dohrání, Cyberpunk je „jen“ vynikající zábavou, ze které si toho za pár měsíců již moc pamatovat nebudu.

Ale i to stačí k absolutnímu nadšení. Cyberpunk je vynikající sci-fi jízda, od které se prakticky nedá odtrhnout. Oproti očekávání sází především na silnou dějovou linku, zdejší otevřený svět je jen kulisou. Díky famóznímu technologickému zpracování ale asi tou vůbec nejhezčí kulisou v dějinách videoher. Nad hodnotícím číslem moc nepřemýšlejte, nemá cenu se hádat, zda-li je hra lepší, nebo horší než Zaklínač 3 či Red Dead Redemption 2 – je to prostě podobně skvělá hra, kterou si chcete zahrát. Věřte mi. 

Druhý pohled

Cyberpunk 2077 jsem zkoušel primárně přes streamy (Stadia, Geforce Now), o dojmy z takového hraní se s vámi brzy také podělím. Samotný Cyberpunk 2077 jsem samozřejmě vyhlížel už dlouho předtím, ovšem snažil jsem se trochu krotit očekávání. Každopádně musím uznat, že ačkoliv bych jej neoznačil jako zcela perfektní hru a možná ani ne to nejlepší, co jsem letos hrál, opravdu mne baví.

Hlavní předností jsou vizuály, které obzvlášť na moderním hardwaru, jako je grafická karta RTX 3080, opravdu vyniknou. Část hry jsem ovšem strávil na daleko slabší sestavě a hra vypadá i tak dobře, byť prokoukne až s vyššími detaily. Cyberpunk 2077 každopádně není jen o hezké grafice, drží mne u něj hlavně výborně napsaný příběh, který má skvělé tempo a snad žádné hluché místo. Musím se občas přemáhat, abych si od něj dal pauzu a šel plnit vedlejší úkoly.

Hře bych vytknul akční pasáže, které jsou zkrátka průměrné, asi jako kdybych hrál trochu komplexnější Borderlands namíchané s Deus Ex. Není to zkrátka můj styl. No a pak technická stránka hry by samozřejmě mohla být lepší, i když očekávám, že CD Projekt vše patřičně časem doladí a současné nářky budou minulostí. Je Cyberpunk 2077 spasitel RPG žánru, jako byl Witcher 3? Za mne spíše ne. Ale i tak je to výborná hra, proto s Honzovým hodnocením souhlasím.

90 %

Ondřej Martinů