RECENZE: Nevolejte krotitele duchů, Banishers jsou perfektní náhradou

Taková herní překvapení máme opravdu rádi. Banishers: Ghosts of New Eden od studia proslulého emotivními příběhy dokázali krocení duchů skvěle vytěžit a nabídnout něco pro všechny fanoušky akčních RPG s důrazem na propracované vyprávění.

Studio Don’t Nod obvykle produkuje relativně nenáročné hry, ve kterých místo zběsilé akce dostanete hromadu dialogů, příběhových voleb a hlavně emocionálního dramatu. Tedy ne že by nemělo zkušenost s akčními hrami, vzpomeňme si na Vampyr z roku 2018 nebo ještě o pět let starší Remember Me. Banishers: Ghosts of New Eden si ovšem berou to nejlepší z obou specializací studia, tedy akci spojenou s opravdu propracovaným příběhem.

Hra se odehrává na konci sedmnáctého století na americkém východním pobřeží. Městečko New Eden zažívá temné časy, řádí v něm duchové, přízraky a noční můry a na pomoc mu přijíždí dvojice krotitelů duchů, tedy vlastně banisherů (dalo by se přeložit jako „vymítačů“, ve hře bohužel chybí podpora češtiny), kteří mají za úkol tyto bytosti vyhnat ze skutečného světa. Kubánka Antea Duarte a její skotský partner Red mac Raith ovšem situaci hned v úvodu podcení, Antea padne v boji a Red smrti jen tak tak unikne.

Oba se nicméně znovu shledají, jenže Antea je nyní duch a Red se vedle problému s osadou posedlou duchy musí ještě vypořádat se ztrátou své partnerky. Ta mu však i ve své duchovní formě umí pomoct a vzniká tím hlavní herní mechanika dvou hratelných postav v jedné. Libovolně totiž můžete přepínat mezi fyzickou formou, kterou zastupuje Red, a duchovní, kterou je Antea. Oba mají vlastní bojový styl a je vhodné je využívat na odlišné situace.

Antea je v podstatě takovou „nadstavbou“ pro svého partnera, nemá totiž počítadlo životů v pravém slova smyslu, ale jen ukazatel energie, který v boji postupně ubývá, obdržené poškození ho ještě zkrátí, naopak zahnání ducha zase zvýší. Pokud se počítadlo energie vyčerpá, pak se automaticky vrátíte do fyzické formy a musíte počkat, než změna na Anteu bude zase možná.

Za Reda nicméně budete nejspíš hrát častěji, hodí se na průzkum světa lépe, jelikož má vedle meče a pochodně také pušku, kterou může využít jak v boji (i duchům tu vadí střela mezi očima), tak při průzkumu herního světa. Zde jsem se sem tam nemohl ubránit dojmu, že hraju převlečený God of War, především s různými sudy zavěšenými u stropu, které je nutné sestřelit, aby z nich něco vypadlo na zem, případně hledání skrytých terčů. Později dokonce přibude i mechanika časovaného trefování se do dvou nebo tří vzdálených terčů, zpravidla vyžadující nalezení vhodného místa či úhlu, což už opravdu přetéká inspirací touto herní sérií.

Právě paralela s God of War částečně funguje i v boji, kterému rozhodně nechybí dynamika ve formě úhybů, kotoulů a také různých speciální úderů, případně schopností, které má Antea. Zároveň ale musím připustit, že mi pořád třeba ve srovnání s God of War Ragnarok nepřišla především komba tak fluidní ani animace různých speciálních úderů zas až tak rozmanitá. Ale to máme prostě z toho, že jsme tak zmlsaní z her s daleko vyššími rozpočty.

Boje si v Banishers užijete opravdu hodně, vedle klestění se příběhovými výzvami a bossy tu jsou po mapě rozesety také třeba volitelné výzvy s elitními nepřáteli. Je tu dokonce i mechanika z žánru soulsovek, kdy u každého nalezeného ohniště můžete doplnit počet léčivých elixírů výměnou za to, že se všichni nepřátelé na mapě vrátí na své pozice, takže duchy můžete v podstatě mydlit donekonečna a sbírat tak zkušenosti. Tím podobnosti ovšem také končí. Hra má pět stupňů obtížnosti, ukládat ji můžete, kdy chcete, a smrt vás prostě jen vrátí na poslední uloženou pozici.

Po stránce hratelnosti je zkrátka vše v pořádku, příznivci náročných her si zvednou obtížnost a Banishers jinak pohodově nasytí každého fanouška akčních RPG. To však je jen jedna část úspěchu hry. Od Don’t Nod se jinak samozřejmě čeká také kvalitní vyprávění a i v tomto ohledu hra obstála na výbornou. A to nejenom díky dobře napsanému hlavnímu příběhu, ale také i skvělým vedlejším misím.

Banishers v tomto ohledu mění kvantitu za kvalitu a vedlejších příběhů tu sice není tolik, nicméně všechny mají svůj význam a vlastně je i vhodné je jejich vazbou na události v hlavním ději poctivě plnit. Pokaždé jde o řešení záhady, ve které figuruje živý člověk a duch někoho jemu blízkého, který ho pronásleduje. Vy musíte přijít na to, co se mezi dotyčnými stalo a proč duch neodpočívá v pokoji a následně ještě vynést nad celou situací rozsudek. Ducha můžete buď násilně vymýtit, nebo naopak v míru propustit na svobodu, ale také z problému obvinit onoho pozůstalého, což má povětšinou nějaké další tragické následky.

Na základě těchto voleb pak dostáváte odměny v podobě zkušenostních bodů, pomocí kterých si vylepšujete vaše schopnosti (za levelování je dostáváte také), ale vše má také svůj význam i v kontextu hlavního příběhu, který vám však už vyzrazovat nebudu. Samotných stromů vylepšení schopností je tu hned několik a vždy si vybíráte mezi dvěma možnostmi, přičemž pouze jedna může být v danou chvíli aktivní. Tím se rovněž může váš bojový styl v průběhu času měnit.

V pozdějších fázích hry se ovšem nejde ubránit tomu, že když si zobrazíte herní mapu, pořád bude hojně poseta různými body zájmu a dalšími menšími vedlejšími úkoly. Nenazval bych to teď totálním „Ubisoft syndromem“, nicméně i tak je různých bodů zájmu a později nového typu kratších vedlejších misí ještě opravdu požehnaně. Hra se zaměřením pouze na hlavní příběh zabere asi 25 hodin, jenže pokud chcete prohledat každý kout mapy a splnit vše dostupné, tak vám Banishers vystačí klidně na 40 hodin i víc.

Po estetické stránce hře nic moc vytýkat nejde. Modely postav jsou hezky detailní, stejně tak i herní prostředí lesů, hor, bažin a podobně. Mnohokrát se jistě na chvíli zastavíte, abyste si prohlédli přírodu a panoramata, všechno to můžete i rovnou zdokumentovat ve fotorežimu. Pochválil bych rovněž i dobré výkony dabérů, které jsou skutečně na profesionální úrovni.

Hru jsem měl k dispozici na PlayStationu 5, kde je už celkem obvyklý režim výkonu nebo kvality. Vždy volím výkon a hra v něm v drtivé většině působí hezky plynule bez nějakých zásadních kompromisů v obrazové kvalitě. Snímková frekvence se sice několikrát i právě v režimu výkonu citelně propadla, nebyla to však ve výsledku nijak obtěžující věc a autoři to snad ještě trochu vyladí.

Stejně tak jsem nenarazil ani na moc chyb. Dvakrát se mi stalo, že se nejspíš někde mimo viditelné textury zasekl nepřítel a hra se kvůli tomu odmítla přepnout z „bojového režimu“ zpátky do běžného průzkumu světa. To je problém vzhledem k tomu, že hrdina v takovém případě nemůže nic přelézat ani přeskakovat a jste tak zaseknutí v dané bojové aréně. Vyřešilo to až načtení poslední uložené pozice, které jsou naštěstí zaznamenávány dostatečně často i automaticky.

Banishers: Ghosts of New Eden jsem hrál v rámci Gamescomu, kdy mi autoři dali k dispozici na vyzkoušení jednu z kapitol hry, a už tehdy jsem si říkal, že hra vypadá dost slibně. Výsledek je přesně tak dobrý, jak jsem doufal. Vedlejší postavy a jejich trable s duchy mne opravdu upoutaly, stejně tak i hlavní příběh, který je nasycený dramaty, ale také romantikou. Hra se povedla i po akční stránce, neméně zajímavý je i průzkum herního světa.

Na hru budu během roku jistě často vzpomínat a vzhledem k různým stylům přístupu k hlavnímu příběhu se k ní dá klidně i ještě minimálně jednou vrátit a zažít odlišná rozhodnutí a jejich následky. Každopádně jde opravdu o skvělý zážitek nejen pro fanoušky vyprávění studia Don’t Nod, ale i obecně příznivců příběhových akčních RPG a přehlédnout jej by byla velká škoda.